Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Několik desítek, možná stovek obdivuhodných jedinců, kteří se nechali zavřít, protože šli na ulici zapálit svíčku za Alexeje Navalného, nemůže zastřít tristní pravdu o dnešním Rusku. Ať už ze strachu, fatalismu či z toho, že Vladimira Putina v duchu těch nejodpornějších ruských tradic obdivují za jeho surovost, čte většina tamějších lidí zprávu o smrti Alexeje Navalného tak, jak to chce Kreml. Tedy že si o ni sám řekl.
Stejně jako si podle této optiky o ni dříve řekli Boris Němcov, Anna Politkovská, Alexandr Litviněnko nebo ve čtyřicátých letech minulého století i takový Lev Trockij. Zradili, takže to mají za to.
Alexej Navalnyj byl hrdý a odvážný člověk. Vrátil se do své vlasti a vlezl do jámy lvové proto, aby ukázal, že jen odvaha je tím, čeho se Kreml bojí. Což se mu povedlo. Proto naopak alespoň my zde ve svobodné části světa nyní doložme, že jeho smrt umíme číst tak, jak si zaslouží.
Byla to samozřejmě vražda, nic jiného to být nemohlo. Křiklavá ilustrace, jak zákeřný je ruský režim. A burcující výzva k tomu, abychom Moskvě nenabízeli ani prst – v podobě připuštění ruských sportovců na blížící se letní olympijské hry, opět pokoutně se návrátivších nákupů ruského plynu či třeba i dílčí spolupráce s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, když byl ochoten se s Putinem nedávno sejít.
Zvlášť ruský plyn bije do očí. Podle Českého statistického úřadu dosáhl v prosinci na dovozech této komodity 58procentního podílu. Za leden to už má podle odhadů být více než závratných šedesát procent. Chce snad někdo tvrdit, že nejsme pokrytci? K čemu jsou silácké řeči zdejší politické scény o neochvějné podpoře Ukrajiny, když je naše země ochotná kvůli levnějšímu teplu vykrmovat bestii?
Jakkoliv nám toto smutné zrcadlo den co cen nastavuje smrt každého ukrajinského civilisty zabitého ruskými raketami, skon Navalného tak činí ještě intezivněji. Byl vzácnou, protože všude, tedy i ve své zemi dobře známou ikonou protiputinovského odporu – a to i vůči válce na Ukrajině. A uměl to dělat účinně, ba i vtipně.
Tu a tam teď zaznívá, že svého času schvaloval okupaci Krymu a projevoval se nacionalisticky. To je pravda, nebyl od počátku své kariéry pomyslnou ruskou verzí Václava Havla. Ale prošel vývojem a své názory změnil. Předloni, už za svého věznění, zveřejnil v listu The Washington Post článek, v němž chválí západní země za podporu Ukrajiny a podotýká, že „zločiny tam spáchané nám neodpustí nejen Ukrajinci po mnoho generací, ale neodpustí je nám ani naše vlastní děti“.
Předhazovat mu i tak jeho minulost je tím, co Putin chce, aby se nyní o Navalném psalo. Zpochybnit jej, zamlžit jeho myšlenkový vývoj, znevážit jeho zásluhy a zejména pak jeho ryzí nebojácnost. To vše, aby si lidé nejen v Rusku, nýbrž i ve světě řekli: Bůhvíjak to s tím člověkem vlastně celkově bylo. Abychom si zkrátka v důsledku pomysleli, že je sice nutné držet si Moskvu daleko od těla, ale stejně bude v pořádku, když s ní budeme tiše vycházet. A aby hrstka těch v Rusku, kteří dosud neohnuli hřbet, dospěla měsíc před fraškou nazvanou prezidentské volby k názoru, že je další vzdor zbytečný.
