Článek
Populisté si užívají, když vědí, že vyvolávají strach. Viktor Orbán ale už strach nevyvolává. Stačilo jedno asi dvacetiminutové setkání se šéfkou Evropské komise, předsedou Evropské rady, francouzským prezidentem, italskou premiérkou a německým kancléřem, aby skončilo celé jeho vydírání, kvůli němuž hrozilo, že Ukrajina finančně zkolabuje. Ba co víc, za svůj souhlas s vyplácením evropských peněz Kyjevu od nich nic nedostal. Fondy zablokované kvůli porušování právního státu v Maďarsku zůstávají zablokované.
Orbán sice teď tvrdí, že sám byl na schůzce vydírán. Ale ničím to nedokládá, neilustruje. Jen se s komickou ublížeností prsí, že tyto zablokované fondy nebudou využity ve prospěch Ukrajiny. Což lze věru považovat za zlatý hřeb – vždyť jak by také mohly být tak využity, když jsou zaparkovány ve prospěch Maďarska?
Proto je namístě věc shrnout asi takto: Ať si tento Putinův přítel teď roztomile roztrubuje, co chce. Stal se směšnou figurkou. Se svou snahou o nacionalistický postup v EU ztroskotal. Byl to moment, který možná předurčuje, jak se Evropská unie v budoucnu vypořádá se svou Achillovou patou. Tedy s tím, že pro rozhodnutí je nutný souhlas všech.
Dohoda s Orbánem praví, že finanční injekce Ukrajině budou podléhat revizím, ovšem pouze když s takovou revizí vyjádří souhlas všech 27 států. Pokud bude po ní volat jen někdo, nebude to stačit – peníze se prostě budou Kyjevu vyplácet dál. Nehrozí tedy, že někdo jako Orbán hodí za rok či dva do všeho vidle svým vetem. Evropská unie tu předvedla pozoruhodný tah na branku.
A to je co říct, vzhledem k tlakům, jimž jsou státy EU vystaveny. Už to pomalu budou dva roky, co Vladimir Putin zahájil invazi s cílem zničit jeden národ a násilím překreslit hranice. Kromě rádoby vlasteneckých, v jádru ale proruských partají není v Evropě snad nikoho, kdo by si neuvědomoval, jakému nebezpečí by kontinent byl do budoucna vystaven, kdyby to Putinovi prošlo. I tak to ale už víckrát vypadalo, že se původní jednota EU ohledně pomoci Ukrajině začíná drolit. Nejen kvůli sociální nespokojenosti v podobě demonstrací a stávek, ale i kvůli novým výzvám, hlavně válce v Gaze. Prostě že mají členské státy jiné starosti, než aby dávaly eura na pomoc zemi, která uvázla v opotřebovávací, čili dost neměnné a přitom tuze drahé válce.
Loňská neúspěšná ukrajinská protiofenzíva to jen podtrhla. Státy daly tanky, děla, munici, nakonec se ale frontová linie hnula jen málo, pokud vůbec. Rusko vybudovalo hluboké obranné linie, na nichž si vylámaly zuby i moderní tanky německé nebo britské provenience. Předvedlo, že si umí vzít poučení.
Zatímco zpočátku ruské jednotky působily jako bezradná demoralizovaná soldateska, nyní fungují disciplinovaně a umí si poradit, aby nepřicházely o dobyté pozice. Navzdory obrovským ztrátám na životech, mezinárodní ekonomické izolaci a technické zaostalosti je ruské vojsko dnes lepší, než bylo v roce 2022.
Do toho všeho ještě přicházejí z Ukrajiny zprávy o rozklíženosti ve vedení země. Prezident Volodymyr Zelenskyj vybídl podle zpráv v médiích armádního velitele Valerije Zalužného k rezignaci. Zřejmě jen proto, že se mu nelíbí Zalužného obrovská popularita. Žárlí prý i na to, že různě po Ukrajině na úřadech visí generálův portrét místo jeho.
Mezi znalci ale panuje shoda, že odvolání Zalužného by na ukrajinské obránce zapůsobilo jako studená sprcha - stejně jako na západní spojence, kteří generála oceňují, mimo jiné i za jeho upřímnost. Na rozdíl od prezidenta Zalužnyj uznává, že konflikt ustrnul a že začal připomínat první světovou válku, kdy – ať už v polích kolem Verdunu, nebo na horských hřebenech nad údolím řeky Soči ve Slovinsku – vojáci houfně hynuli, jen aby se frontová linie posunula o pár desítek metrů. Případný vyhazov Zalužného ze zjevně pofidérních důvodů by tedy logicky uvedl do chodu různé pochybnosti, jaký smysl vůbec má dál podporovat Kyjev zbraněmi.
Bůh ví, třeba Zalužnyj zůstane. Zatím platí, že po dvou letech války zůstává jednota evropských zemí jednou z nejpozitivnějších širších rovin celého příběhu o napadené Ukrajině.
