Komentář: Vysoká hra. Špatné řízení vědy vede ke špatnému vládnutí

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kauza nešťastné výměny ministra pro vědu má i svou světlou stránku. Vzbudila totiž zájem médií a veřejnosti o problémy české vědy, který byl jinak vždy velmi vlažný. Využiju proto historické příležitosti a stručně laicky shrnu, s čím se česká věda potýká a proč je to problém nás všech.

Akademičtí kolegové mi snad odpustí, že se v zájmu srozumitelnosti dopustím některých zjednodušení a paušalizací. Podstatou mého sdělení je, že vědecký výzkum nese lidem ovoce pouze tehdy, pokud je dobře řízen a financován. S tímto problémem se nepotýká jen Česko, ale s různými úspěchy všechny země světa.

Změnit špatně nastavený systém k lepšímu není vůbec snadné, protože v tomto procesu mají velmi silný hlas ti, jimž špatně nastavený systém pomohl ke kariéře. Další problém je, že kvalitní řízení systému vědy brzdí nízká kvalita společenských věd, v nichž se potřebná odbornost rodí.

Přesvědčení, že věda je hnacím motorem lidského pokroku, rozporuje málokdo. Jenže zájem veřejnosti o její řízení tomu rozhodně neodpovídá. Aniž si to většina lidí uvědomuje, aplikovaný výzkum a vývoj dlouhodobě zlepšují kvalitu našeho každodenního života ve všech ohledech – v oblasti zdraví, produktivity práce, zábavy, služeb a také správy věcí veřejných.

Aplikovaný výzkum stojí na zádech výzkumu základního. Ten má za cíl „pouze“ lepší chápání hmotného a nehmotného světa kolem nás a v nás. Aby se v zemi, jako je Česko, mohl dostatečně uplatňovat aplikovaný výzkum, nestačí jen přebírat poznatky základního výzkumu ze zahraničí. Potřebujeme svůj. Fundament základního výzkumu musí mít každá země, protože propojuje poznatky s místními potřebami. A hlavně se díky němu vzdělávají doktorandi, kteří posléze uplatňují nejnovější vědecké poznatky v komerčním a veřejném sektoru země.

Výsledky základního výzkumu většinou nelze zpeněžit. I proto je odkázán na financování z veřejných zdrojů. A protože peněz není nikdy dost, musíme je smysluplně rozdělovat. Proto země musí výsledky základního výzkumu průběžně hodnotit.

Hodnocení je nejen vodítkem pro efektivní rozdělování finanční podpory, ale vyvolává také silné motivace mezi vědci a pracovišti. Pokud je hodnocení nastaveno špatně, vyvolává špatné motivace, výzkum je neefektivní a peníze na něj mizí jako v černé díře. Právě zde začíná i český příběh a „kauza Tuleja“. Ale o něm až za chvíli.

Hodnocení výsledků základního výzkumu je pro každou zemi tvrdý oříšek. Ve většině oborů se ve vyspělém světě historicky ujala praxe, že kvalitu výsledků základního výzkumu jednotlivců, týmů, pracovišť i zemí lze (s přijatelnou mírou nespolehlivosti) odvozovat z renomé vědeckých časopisů, v nichž byl výzkum publikován.

Renomé časopisu vzniká dlouho a je dáno náročností recenzního řízení, která je zase dána náročností a kvalitou vědců, kteří jsou v tom kterém časopise do recenzování zapojeni. Vědeckých časopisů je spousta a jejich počet stále roste. Svým renomé a významem se časopisy mezi sebou diametrálně liší. Stejně tak kvalitou a významem publikovaného výzkumu. A je známo, že špičkovou a užitečnou vědu rozhodně nedělá počet publikací.

Česko až do roku 2010 systém hodnocení vědeckých organizací v pravém slova smyslu nemělo. Rozdělování finanční podpory pro vědu bylo dílem dáno historickou setrvačností, dílem bylo výsledkem parciálních zájmů a dílem věcí čisté náhody. Kvantita publikací hrála mnohem větší roli než jejich kvalita. Zoufalství vyústilo kolem roku 2010 v zoufalé kroky.

Ve snaze eliminovat vliv dílčích zájmů a náhody se financování výzkumných organizací, hlavně vysokých škol, převedlo na automat. Ten vědeckým výsledkům včetně článků začal přidělovat body a body se pak převáděly na peníze.

Pro tento mechanismus se rychle ujal název kafemlejnek. Přinesl dobré i špatné. V řadě oborů skutečně přesměroval tok peněz ke kvalitnějšímu výzkumu a motivoval ke kvalitnějším publikacím. Zároveň ale vyvolal také silnou motivaci k publikační kvantitě bez ohledu na kvalitu.

Zatímco v přírodovědných a technických oborech zřejmě přínosy kafemlejnku převyšovaly negativní dopady, ve společenských vědách tomu bylo přesně naopak. Kafemlejnek tam vede právě k publikační kvantitě.

Nový systém také slepě snížil podíl společenských věd na financích určených pro vědu. A protože se ve společenských vědách najednou hrálo o ještě více omezený balík peněz, začaly závody v počtu článků. Čím více publikací, tím více peněz. A tím více nekvalitních, zbytečných, až podvodných publikací.

Kvalitní výzkum na řadě společenskovědních pracovišť prostě ustoupil stranou, protože nepřinášel peníze. Kvantitativní kritéria dominovala i v hodnocení úspěšnosti grantů, při udělování docentur a profesur. Dělat čárky za vědecké výstupy bylo prostě mnohem snazší než je hodnotit z pohledu kvality. Systém kafemlejnku se sice snažil trochu reagovat, ale změny byly ve vleku špatných motivací.

Česko se tehdy svým kafemlejnkem časově trefilo do nástupu světového fenoménu zvaného predátorské časopisy. Jde o tituly, které se jako vědecké tváří, ale ve skutečnosti jsou pouhým strojem na peníze z poplatků, které autorům za publikaci článků pochybné kvality účtují.

Zájem „také vědců“ z celého světa publikovat v těchto časopisech se ukázal být obrovský. Na světě totiž existovala a stále existuje spousta zemí, jejichž systémy hodnocení nedokážou vědeckou kvalitu od kvantity rozlišit. Není divu, že nejvíce se predátorské publikování rozšířilo v rozvojových zemích, ale i v zemích ekonomicky vyspělejších, které si ovšem nevědí s hodnocením vědy rady. Mezi ty druhé patřily i bývalé socialistické země střední a východní Evropy. Včetně Česka.

K rozmachu predátorského publikování v Česku došlo ve druhé dekádě nového století. Výrazně se na tom podepsalo několik faktorů.

Zaprvé extrémně silné motivace k publikační kvantitě bez ohledu na kvalitu, které vyvolal kafemlejnkový systém financování.

Zadruhé kritéria k získání docentur a profesur na vysokých školách a kritéria hodnocení úspěšnosti grantů, která opět akcentovala spíše kvantitu než kvalitu.

Zatřetí nedostatečně rozšířené povědomí o oborových standardech kvality vědy ve společenských a některých dalších oborech.

A začtvrté přesměrování finanční podpory za kvantitou vědeckých výsledků.

Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, proč kandidát na „ministra vědy“ s vědeckými tituly a vysokými akademickými pozicemi ve svém životopisu má tak vysoký počet vědecky nevýznamných publikací, některé z nich dokonce v predátorských časopisech. Pana Tuleju a mnohé další k tomu motivoval a tlačil systém. A také slabé povědomí o tom, že jde o něco špatného, až nemravného. Ale co je hlavní: Publikační strategie založené na kvantitě až příliš často skutečně vedly k úspěchu jak v kariérním smyslu, tak ve smyslu finančního zajištění výzkumných pracovišť.

Ekonom Tuleja a současný stav českého základního ekonomického výzkumu slouží jako příklad i za ostatní společenskovědní obory. A popisuje stav nejen v Česku, ale i v dalších postkomunistických zemích střední a východní Evropy.

Standardně publikujících akademických ekonomů u nás v mezinárodním srovnání působí málo. Jejich publikace se navíc abnormálně koncentrují ve vědecky nevýznamných časopisech včetně časopisů podivných, až predátorských. Naopak publikační produktivita ve špičkových časopisech je velmi nízká.

Citační ohlas světa na tyto výzkumy je přirozeně nízký a extrémně nízký je ze sféry mezinárodně renomovaných časopisů. Podobná situace panuje i v dalších společenskovědních oborech. Z těch velkých jde ještě o psychologii a sociologii. A situace je stejná, ne-li horší na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku.

Kafemlejnkový způsob hodnocení a financování vědy se po velkém úsilí koncem druhé dekády podařilo odstavit na vedlejší kolej. Nový systém hodnocení a financování vědy se však na národní úrovni daří zavádět poměrně pomalu. V řadě výzkumných organizací se navíc kafemlejnek točí setrvačností dál.

Vědecké tituly získané spíše díky kvantitě než kvalitě publikací dlouhodobě otevíraly dveře do nejrůznějších akademických orgánů, které se na nastavování kritérií hodnocení a financování výrazně podílely a nadále podílejí. Je naivní očekávat, že tito lidé sami půjdou aktivně proti systému, díky němuž vystoupali kariérně nahoru.

Podprůměrných vědců a pracovišť je vždy výrazně více než těch nadprůměrných. A v systému, který je řízen především na základě konsenzu a hlasování většiny, nemá špičková věda dostatečně silný hlas, aby mohla systém měnit. I proto je žádoucí, aby ministr pro vědu nejenže tomu všemu dobře rozuměl, ale aby měl vůči akademické obci velkou autoritu a dokázal potřebné změny artikulovat a prosadit – i proti silnému odporu mnohých.

Jak jsem zmínil již v úvodu, výzkum základní představuje podhoubí výzkumu aplikovaného. A výsledky společenských věd se navíc výrazně uplatňují i v oblasti veřejných politik. V případě ekonomické politiky jde například o nastavení daňového a důchodového systému, o politiku zaměstnanosti, o dohled nad konkurenčním prostředím. V případě vzdělávací politiky jde o řízení a financování školství. A šlo by pokračovat sociálním či zdravotnickým systémem.

Ve všech zmíněných oblastech se točí obrovské veřejné peníze a efektivita jejich využití je zcela zásadní. A velmi malý rozsah kvalitního výzkumu ve společenskovědních oborech v Česku způsobuje i nízkou kvalitu zmíněných politik. Bohužel to negativně dopadá i na kvalitu řízení vědy.

Není proto náhodou, že Česko a další postkomunistické státy v mezinárodních srovnáních vykazují nízkou kvalitu vládnutí. Doposud se tomu u nás nevěnovala příliš pozornost, rozhodně ne taková, jakou by si problém zasloužil. I proto je důležité, kdo do křesla ministra pro vědu nakonec usedne.