Článek
Oppenheimer režiséra Christophera Nolana je strhující vyprávění. To z něj dělá velký film. Že ho sledujete bez dechu a tak vás to pohltí, že v kině o ději ani nemáte moc čas přemýšlet.
S výjimkou jedné scény, která je znervózňující a paradoxně možná až rušivá. A zároveň je to jeden z klíčových momentů, možná ten vůbec nejdůležitější.
Jde o setkání Oppenheimera s Trumanem v Bílém domě. Uskutečnilo se koncem října 1945, tedy více než dva a půl měsíce po bombardování Hirošimy a Nagasaki. Vedou se debaty o tom, zda schůzka proběhla tak, jak je ukázáno ve filmu.
A ano, Nolanovo podání je pravděpodobně velmi přesné. Z různých zdrojů je prokázané, a stojí to tak i v knižní předloze filmu Americký Prométheus, že vše, co oba muži říkají, skutečně zaznělo. Výroky jsou autentické. Byť nevíme, zda skutečně zazněly v Oválné pracovně a právě tak, jak sledujeme ve filmu.
Ale to není důležité. Podstatné je, že se ukáže, jak rozpačité, až disharmonické to setkání je. Jako by se prostřednictvím Trumana a Oppenheimera střetly dva světy, které se ve skutečnosti zcela míjejí. Jako diváci příběhu to nečekáme. A je to pro nás stejně zneklidňující jako pro oba aktéry schůzky, kteří na ni zjevně přišli ze zcela odlišných pozic a s odlišnou představou, jak proběhne.
Truman čekal utvrzení v tom, že shozením dvou atomových bomb na Japonsko udělal dobrou a důležitou věc, a to od člověka, který pro něj symbolizoval jejich autora. A Oppenheimer přišel sdílet své pochyby, nejistotu a pocit viny. „Pane prezidente, mám na rukou krev,“ říká.
„Tuhle starost nechte na mně, krev mám na rukou já,“ odpoví rozladěně Truman. A když po několika vrcholně rozpačitých minutách Oppenheimer odchází, žádá prezident jednoho ze spolupracovníků, aby k němu toho „uplakánka“ už nikdy nepouštěli.
Je to předznamenání debaty, která se vede dodnes. Bylo vyvinutí a použití atomové bomby úspěchem, anebo tragédií? Je angažmá lidí, kteří obojí umožnili, úspěchem, anebo hanbou? A ať už to vidím tak, či onak, kdo za to nese větší díl odpovědnosti?
Truman tvrdí, že to byl on, kdo „stiskl tlačítko“.
„Ale vy to tlačítko musíte nejdřív mít,“ říká Christopher Nolan v rozhovoru pro The New York Times. Podle něj je Oppenheimer „nejdůležitějším člověkem, který kdy žil, ať se vám to líbí, nebo nelíbí“.
Logika tohoto tvrzení je následující: jaderné zbraně budou tím, co dřív nebo později zničí svět a naši civilizaci. Moment – a co když ho nezničí? V tom případě svět zásadně a nevratně mění tím, že se snažíme, aby se to nestalo. Stačí se podívat na posledních necelých osm desítek let, které od prvních výbuchů uplynuly. Jak by vypadal dnešní svět, kdyby k nim nedošlo?
To je ostatně nejčastější argument v debatách o tom, jaký dopad projekt Manhattan měl a má na historii.
Ano, žijeme zmíněných skoro osm dekád v podstatě na pokraji apokalypsy. Několikrát jsme se jí nebezpečně přiblížili z politických důvodů, což zrovna v dnešní době bohužel platí taky. Několikrát jsme se jí přiblížili omylem. A to jsou jen incidenty, o kterých víme. Můžou být další, o kterých jsme se nedozvěděli.
Ale zároveň platí, že máme za sebou skoro osm dekád, kdy jsme nezažili globální konflikt a život na naší planetě se po všech stránkách zlepšil. I to můžeme vidět jako přímý i nepřímý důsledek existence jaderných zbraní.
Nemáme k dispozici žádnou alternativní realitu, takže nevíme, jak by svět vypadal bez nich. Možná by byl podobně šťastný a zároveň bezpečnější. Ale o tom můžeme donekonečna spekulovat a nikdy se to nedozvíme, takže to ani nedává smysl.
Nic to nemění na tom, že na podzim 1945 trýznily Oppenheimera pochybnosti, které ho pak neopustily až do smrti. Věděl, že atomovou bombu, stejně jako nic jiného, už nejde „odvynalézt“, a chtěl od Trumana, aby mu jeho pochyby buď potvrdil, anebo vyvrátil.
Avšak to se nestalo a Truman z jeho pohledu zareagoval tím nejméně šťastným způsobem, totiž že mu řekl, že použití atomových bomb s ním, s Oppenheimerem, nemá nic společného. Že to rozhodnutí učinil on sám a jeho následky nese také sám.
Zranil Oppenheimera dvakrát: nejenže odmítl diskutovat o jeho pochybách, ale ještě narcistnímu, egocentrickému géniovi řekl, že se ho to vlastně netýká. Tím je ta scéna tak rušivá a disharmonická.
Její paradox je zároveň v tom, že Truman vlastně neudělal skoro nic. Když se po Rooseveltově smrti 12. dubna 1945 stal prezidentem, nevěděl o projektu Manhattan nic. První detailní informace dostal o dva týdny později. Vše řídila armáda. Včetně rozhodnutí, že bomba bude použita proti Japonsku a že budou shozeny dvě. Trumanovou zásluhou či vinou bylo, že „nestál v cestě“.
Oppenheimer naproti tomu tu věc uskutečnil. Byl brilantní fyzik, ale jeho přínos byl zejména manažerský. Vybudoval laboratoř v Los Alamos z ničeho, sestavil tým z nejlepších vědců světa. Zhruba 30 z nich Nobelovu cenu buď už mělo, anebo ji dostalo později.
Žádný obdobný projekt v moderní historii nenajdeme. Ano, vznikal za výjimečných podmínek, ale to platí v pozitivním i negativním slova smyslu. Oppenheimer měl k dispozici prakticky neomezený rozpočet, ale to by nestačilo.
Oppenheimer musel v rovnici, jejímž řešením měla být atomová bomba, pracovat se dvěma vrcholně nespolehlivými proměnnými. Možná spíš neznámými. A těmi byly jednak přírodní zákony, v době startu projektu v dané problematice ještě ne zcela prozkoumané, a pak také lidská povaha. Oppenheimer byl génius v tom, že získal nejlepší mozky světa, dokázal si poradit s jejich egy a společně s dalšími desetitisíci lidmi je dokázal řídit, inspirovat a motivovat.
Kdyby to nebyl Oppenheimer, byl by to někdo jiný? To je podobně spekulativní otázka jako ty předešlé. Nemáme k dispozici žádné „co kdyby“. Podstatné je, že to byl Oppenheimer, kdo projekt dovedl k úspěchu.
Úspěchu? Tím jsme zase u té divné, zneklidňující schůzky, završující Oppenheimerovo angažmá pro vládu USA a zároveň historii lidstva.
Můžeme vyvinutí atomové bomby považovat za úspěch? Samozřejmě, byť třeba v daný moment a z úzce osobního pohledu. Ano, jak Oppenheimer později řekl, když detonovala první atomová bomba v Trinity testu tři týdny před Hirošimou, „pár lidí plakalo, pár lidí se smálo, ale většina mlčela“.
Ve filmu je ticho.
Ale Oppenheimer celkem logicky a pochopitelně prožíval triumf a pocity štěstí. Ničivá síla prvního atomového výbuchu sice brala dech a slova, ale pro něj byla potvrzením, že do mnohaletého projektu dal všechno a že se to povedlo. Kdo by to nebral jako úspěch?
A není řeč jen o testovacím výbuchu. Ještě před použitím bomby dodal Oppenheimer armádě přesné instrukce, jak zajistit dobrý výsledek. (Ano, opět můžeme napsat dobrý i „dobrý“.) Že nesmí být pod mrakem ani pršet, že se shození nemá řídit podle radaru, ale vizuálně a že bomba musí být odpálena ve správné výšce.
Jak v roce 1995 napsal časopis The Atlantic, Oppenheimer byl bezprostředně po Hirošimě nadšený: „Sálu plnému pískajících, jásajících a podupávajících vědců a techniků řekl, že ho mrzí pouze to, že bomba nebyla včas připravena k použití na Německo.“
První zdokumentované pochyby se však dostavily vzápětí: po Nagasaki a také poté, co vyšlo najevo, že oběťmi obou výbuchů byli hlavně civilisté. O dva a půl měsíce později už do Oválné pracovny přišel úplně jiný Oppenheimer. A jakkoli film dále rozebírá to, jak se do jeho života následně promítly politika, osobní nevraživosti i soukromé tragédie, to podstatné je vměstnáno do těchto několika měsíců historie.
A několika minut jinak tříhodinového, po všech stránkách mistrovského filmu.
Myslím, že nám říkají, že schopnosti a morálka jsou dvě odlišné kategorie. Že radost z toho, že atomová bomba funguje (a tedy zabíjí lidi), nečiní Oppenheimera horším člověkem. Stejně jako pochyby a výčitky, které se dostavily později, jej nečiní lepším. Ani jedno nedokáže nic udělat s tím, že bomba existuje.
Mít schopnosti je těžké a mít výjimečné schopnosti je výjimečně těžké. Zaujmout morální stanovisko je naopak snadné. Problém je jiný: schopnosti bez morálky fungují. Ale morálka bez schopností nikoli. Zní to trochu jako pozitivní věta z motivační příručky, ale ona bohužel platí i pro vše negativní. Když člověk zjistí, že něco může udělat, tak to udělá. Proto jako lidé děláme tolik věcí, které se ukážou být problematické či katastrofální.
Taky proto je, například, celkem zbytečné používat dilemata jako to Oppenheimerovo k tomu, abychom sebe, lidstvo, uchránili před dalšími potenciálními hrozbami. Jako se to třeba děje teď v souvislosti s umělou inteligencí. Jednak je to slabá, nefungující analogie. Ale ani kdyby nebyla, stejně není způsob, jak se z ní poučit.
Neexistuje možnost, že dojdeme ke dveřím, a když se dozvíme, že za nimi je velký, ale zároveň potenciálně nebezpečný objekt, tak jen pokrčíme rameny a necháme ty dveře zavřené. Vždycky je otevřeme. Lépe řečeno vždycky se najde někdo, kdo je otevře.
Takové dveře otevřel Oppenheimer. A 78 let po Hirošimě a Nagasaki víme, že za nimi bylo 200 tisíc mrtvých (odhady se liší) a taky bezprecedentně dobré období v historii lidstva. Ale to už za minutu nemusí platit.
