Článek
Zprávy o dění v IKEM čím dál víc připomínají zápletku nějaké krimi o odvrácené straně elitního prostředí bílých plášťů. Jako detektivka by to docela ušlo. Jako realita je to příšerné a z různých důvodů znepokojivé.
Protože do nemocnice, natož tak vyhlášené, se má chodit na zdravotní, a ne na domovní prohlídky. Když se pacienti v areálu potkávají s příslušníky Národní centrály proti organizovanému zločinu, mířícími do ředitelské kanceláře, je to špatně. I pro pacienty.
Jistě, když někde detektivové zasahují, nerovná se to prokázání trestného činu, natož pravomocnému rozsudku. Ale informace a podezření, která podrobně popisují Seznam Zprávy, jsou samy o sobě velmi vážné.
Ještě než se na scéně objevily NCOZ a GIBS, vynuceně rezignoval ředitel Michal Stiborek, který i v čase ředitelování půjčoval ve velkém peníze na horentní úroky, ve spolupráci s lidmi odsouzenými za trestné činy. A teď se ukázalo, že v jiné kauze vyšetřovatelé podezírají jeho prozatímního nástupce Jiřího Malého. Tentokrát kvůli vydírání, a to přímo uvnitř IKEM. S tím souvisí i úterní policejní prohlídka šéfovské kanceláře.
Na prestižní pracoviště s pětimiliardovým rozpočtem, kde navíc před dvěma měsíci předseda vlády a ministr zdravotnictví při osobní návštěvě rozdávali úsměvy na všechny strany, je to silná káva.
V IKEM ročně transplantují kolem pěti set orgánů. To je plných 60 procent všech transplantací u nás. Pokud tam stranou operačních sálů a nemocničních pokojů probíhá i špinavá hra nebo dokonce kriminální skutky, končí legrace. Stokrát můžeme být ujišťováni, nebo si sami namlouvat, že jsou to přece dvě nesouvisející věci: špičková léčba a způsoby podsvětí. Ale to není celá pravda.
Pacienti, jejich blízcí a obecně veřejnost – léčbu a vědecké výsledky IKEM může někdy potřebovat každý z nás – musí mít maximální jistotu, že podezřelé aktivity, o kterých se mluví, se nemohou nijak propsat do každodenní medicínské praxe. Opravdu takovou jistotu mají?
Jaká uvnitř nemocnice panuje „nálada“ nebo jestli jsou na těch či oněch pracovištích znát stopy „nervozity“, zvenčí nemůžeme dost dobře posoudit. Ale dobré jméno IKEM je v krizi.
Protože jde o státní instituci, je tu i politická odpovědnost. Ministr Vlastimil Válek se od té doby, co se objevily zprávy o byznysu bývalého ředitele Stiborka, snaží působit dojmem, že situace je takzvaně nadmíru výtečná a má ji pod kontrolou.
Na jednu stranu je uklidňující tón rozumný a správný – v zájmu pacientů a práce lékařů. Na druhou stranu v případě Michala Stiborka musel Válek během pár dnů z jeho naprosté podpory slevit na nulu. A teď do podezření detektivů upadl Stiborkův nástupce Malý, jehož Válek před dvěma týdny mimo jiné pověřil „vyřešením vnitřních sporů“ a „ujištěním veřejnosti, že současná situace nemá žádný dopad na fungování nemocnice a péči o pacienty“.
Že by s tím informace o zásahu Národní centrály proti organizovanému zločinu úplně ladily, to se vážně říct nedá. Do nemocnice nepřišel pokoj a mír, zato přišel zákon.
Válkův uklidňující tón může být i z nouze ctnost. Protože nemá dost informací: sám říká, že je závislý na veřejných zdrojích. Zpráva od jeho mluvčího: pokud se ministerstvo – ať už z nemocnice nebo od vyšetřovatelů – dozví něco závažného, bude konat.
Jak? Ministr musí každopádně zařadit vyšší rychlost. Ještě před týdnem nehodlal s konkurzem na nového ředitele spěchat – prý ho vypíše do konce roku. To už dnes vypadá jako hodně překonaná, chybná představa.
Jestli se má IKEM, řečeno Válkovými slovy, „vrátit k tomu, co je mimo jiné jeho základním smyslem – péči o pacienty a excelentnímu výzkumu“, není prozatímní šéf nemocnice, podezřelý z vydírání podřízeného, dobrým předpokladem. Ale naopak překážkou.
