Článek
Premiéry nejsou lehké, to vám potvrdí každý divadelník. Očekávání jsou veliká, jenže tréma také. Představení je dobře připravené a nazkoušené, ale také neusazené a v některých místech trochu rozpačité.
Zkusme na chvíli odhlédnout od očividného, tedy že laťka prezidentských oslav výročí vzniku československé (a české) státnosti byla za poslední dekádu nastavena proklatě nízko. Tato okolnost by příliš snadno vedla k uspokojení.
Třeba nad tím, že prezident Petr Pavel si při své první oslavě zrodu státu v pozici jeho hlavy nevyřizoval účty s novináři. Nebo nad tím, že seznam vyznamenaných neobsahoval jména přímých finančních sponzorů jeho kampaně bez ohledu na jejich minulost nebo reálné ekonomické zásluhy. Nebo nad tím, že jsme nemuseli sledovat nedůstojné dohadování o tom, kdo pozvánku na Hrad nedostal, ale měl dostat, případně dostal, ale odmítá se dostavit, protože pozvání nedostal někdo jiný. To všechno se letos nestalo, což je bez debat dobrá zpráva.
Je ovšem škoda, že se s tím Petr Pavel i jeho tým spokojili. Především prezidentův projev před udílením státních metálů patřil k těm slabším, až slabým. Což je vzhledem k symbolické síle 28. října promarněná příležitost.
Jako by si každý z prezidentových poradců chtěl o významném státním svátku vecpat do projevu to svoje. Petr Pavel tak v dlouhé řeči semlel všechno od historického exkurzu k roku 1918 přes národní sebevědomí, národní traumata, válku na Ukrajině, válku v Izraeli, důležitost členství v NATO, prospěšnost Evropské unie a evropského trhu, vyprchání transformačního étosu 90. let a užitečnost zastupitelské demokracie až po aktuální nástup umělé inteligence.
Nevyhnutelným důsledkem tematického, bezmála vandammovského rozštěpu prezidentské řeči bylo to, že každé z témat Pavel jen škrábl po povrchu a vyřídil pár nepříliš objevnými frázemi. Za první republiky jsme „patřili k nejvyspělejším ekonomikám tehdejšího světa“, „na minulost bychom měli nahlížet férově“, „jsme součástí nejsilnějšího obranného spojenectví na světě“, EU „přinesla mír a prosperitu“, „společný evropský projekt není bez chyb“, „ve vlastních rukou máme mnoho nástrojů, kterými můžeme podobu Evropské unie ovlivňovat“, „demokracie není snadná cesta“ a tak dále a tak podobně v obměnách stokrát slyšeného.
Petr Pavel není žádný strhující rétor, to už víme, ale měl by dokázat své rádce a „speechwritery“ alespoň korigovat, vést a usměrňovat. Projev o všem je v důsledku nutně projevem o ničem. A přesně to se v sobotu večer ve Vladislavském sále přihodilo.
Prezident přitom umí ukázat sympatickou tvář i politickou sílu. Nejlépe to předvedl těsně po svém zvolení, kdy začal hlasitě upozorňovat na problémy strukturálně postižených regionů. Vzápětí vyrazil na cestu po krajích, v nichž ve volbách prohrál s Andrejem Babišem, a setkával se tu za poměrně uvěřitelných okolností s občany včetně těch, kteří jej nevolili.
Pro Pavla šlo nepochybně o vykročení z vlastní komfortní zóny, jak se dnes říká, ale byla to dobrá cena za užitečné a silné politické gesto. Pro dojem společenského svorníku, který si s hlavou státu rádi spojujeme, to bylo velmi prospěšné.
O svém prvním svátku republiky si Pavel svou komfortní zónu naopak zcela bezpečně pohlídal. Jak projev, tak seznam vyznamenaných byly neomylnou sázkou na jistotu, na aplaus vlastních voličů a příznivců. A to především těch, pro něž je zásadní politicko-kulturní, či bezmála civilizační kontrast mezi Pavlovým prezidentským vystupováním a těžce snesitelnou zemanovskou dekádou.
Státní metály skončily v mnoha zcela správných rukou. Nezřídka v těch, v nichž už dávno měly být, kdyby jejich udílení v posledních letech nevedla uražená ješitnost a nutkavá potřeba vyřizovat si účty za všech okolností.
Po letošní premiéře čekají prezidenta Pavla na výročí republiky ještě čtyři reprízy. Zasloužily by si dopilování ceremoniálu k nějaké zajímavější a osobitější tvářnosti. Projevy by se mohly soustředit na jedno dvě témata, do nichž Pavel dokáže vnést vlastní státotvorný pohled namísto klouzání po povrchu všehomíra.
Pavlova obava ze zemanovské ozvěny vyznamenání zakoupených sponzoringem prezidentské kampaně také vedla k tomu, že ze seznamu vyznamenaných letos zcela vypadli zástupci českého byznysu. Což je obecně vzato škoda, zvláště když v projevu zazní slova o důležitosti vývoje ekonomiky směrem k vyšší přidané hodnotě.
Zkrátka a dobře, premiéra nebyla žádný propadák, ale do dalších představení rozhodně je co zlepšovat. Tu práci si zaslouží jak slavící více než stoletá republika, tak i postupně se rodící odkaz prezidenta Petra Pavla.
