Článek
Vláda se shodla na představě, jak by mělo vypadat hospodaření státu v příštím roce, a schválila návrh rozpočtu. Příjmy a výdaje se podle očekávání rozejdou o čtvrt bilionu korun, což by měl být o 43 miliard lepší výsledek než letos. To ovšem za předpokladu, že letošní státní účty budou v minusu o plánovaných 295 miliard, což stále není jisté.
Návrh státního rozpočtu se rodil v bolestech. Místy opravdu těžko snesitelných, to když první návrhy počítaly s brutálním meziročním propadem financí určených na školství a vědu, ačkoli premiér i zbytek kabinetu měli plná ústa toho, jak zásadní prioritou jsou vzdělání a inovace.
Finální podoba plánu státních financí je přinejmenším v tomto ohledu na pohled snesitelnější. Kapitola Ministerstva školství bude příští rok o malý fous větší než letos, výdaje na vědu a výzkum alespoň zůstanou plus minus na svém. Když ale premiér hovoří o tom, že do vládního návrhu rozpočtu se „propisují priority vlády“ včetně vzdělávání, je to dost smělý výrok. Protože se blížíme ke konci roku, během nějž vzroste cenová hladina celkově zhruba o deset, možná o 11 procent.
Pokud by „propsání priorit“ do rozpočtu mělo znamenat alespoň zachování reálné velikosti dané rozpočtové kapitoly, pak by objem peněz v takové „prioritní“ kapitole měl meziročně nominálně vzrůst alespoň o tu desetinu.
To se v žádném případě neděje. Ani u kapitoly Ministerstva školství (nárůst o 1,5 procenta), ani u výdajů na výzkum a vývoj (kapitola Akademie věd roste o 6,5 procenta, kapitoly Technologické a Grantové agentury se meziročně zhruba o procento zmenšují).
Lépe než Ministerstvo školství je na tom například i Ministerstvo životního prostředí (plus 5,4 procenta), nemluvě o mamutí kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí (plus tři procenta).
Když je řeč o „propisování priorit“, tak to je opravdu patrné na jedné jediné kapitole, a tou je Ministerstvo obrany. Zákonem zakotvený podíl výdajů na HDP, meziroční nárůst objemu prostředků o 35 procent a navrch politická podpora a schválení obří strategické investice do stíhaček F-35. Tak to má vypadat, když je nějaká věc pro vládu skutečnou prioritou.
To, co se děje s kapitolou školství, je ve srovnání s tím čiré zoufalství a snaha špatně zakrýt (rétoricky i účetně) hluboký nezájem, který vláda navzdory mnoha řečem vůči českému vzdělávacímu systému cítí. Premiér Petr Fiala argumentuje tím, že jiné kapitoly jsou na tom v rozpočtu na příští rok ještě daleko hůř. Což by snad mohlo naznačovat, že se za pozici své vlády vůči českému školství alespoň trochu stydí.
Ten argument je, uznejme, věcně pravdivý. Jsou kapitoly (Ministerstvo pro místní rozvoj či zdravotnictví), jejichž meziroční „hubnutí“ se počítá v desítkách procent. Ale dusit jednu kapitolu jen o něco méně než jiné není znakem její prioritizace. Je to přinejlepším znakem smíření se současným stavem a uznání, že na výraznější úspory v této oblasti není prostor. Nic víc.
A nic na tom nezmění ani ono divadlo posledních týdnů, v němž mělo školství nejprve přijít o 30 miliard, pak jenom o 11, pak ministr Mikuláš Bek ohlásil „vítězství“ spočívající v tom, že jeho kapitola zůstane na svém, a nakonec tedy dojde dokonce ke kosmetickému zvýšení prostředků. Takhle se s „prioritou“ opravdu nezachází. Kontrast se skutečně prioritním přístupem k obraně bije do očí.
Snad by takový přístup mohl být pochopitelný, kdyby veřejné finance procházely opravdu přísnou odtučňovací kúrou, která by nás během pár let naučila počítat deficity rozpočtu zase alespoň v desítkách, a ne ve stovkách miliard korun. To se ale neděje. Schodky přes 200 miliard přijala Fialova vláda jako nový normál a podle střednědobého rozpočtového výhledu je s nimi smířená nejen v příštím roce, ale také v roce 2025 a 2026.
Přitom ještě v květnu při představování úsporného balíčku slibovala na příští rok deficit 210 miliard. Oproti tomuto slibu vládní „fiskální úsilí“ během pár měsíců značně ochablo, a přesto se na vzdělávání a vědu nenašlo víc než pár drobných.
S ohledem na geopolitickou situaci, agresi Ruska na Ukrajině a ruskou hrozbu obecně není upřednostnění obranných výdajů nepochopitelné. A jde o legitimní politické rozhodnutí. V celkovém kontextu státního rozpočtu je ovšem zjevné, že žádnou jinou skutečnou prioritu, kterou by byla ochotna věrohodně finančně a politicky zaštítit (snad kromě obecné touhy opticky snižovat schodek veřejných financí), už vláda nemá.
Za takové situace by bylo přinejmenším vkusnější, kdyby si premiér i ostatní členové kabinetu řeči o „prioritě vzdělávání“ nechali od cesty.
