Komentář: Vláda nechápe, že přes školství nejede vlak. Vymstí se to všem

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

30. června 2021, po nejhorších měsících s covidem, tehdejší ministr Robert Plaga (ANO) v televizi prohlásil: „Školství neslo náklady brzdění epidemie opakovaně více, než bylo nutné.“

A proto, dodal, by to měl být „závazek pro všechny politiky, aby školství tuto oběť v následujících letech vrátili“.

To první byl bohužel výstižný popis situace. Školy, učitelé, žáci, rodiče, ti všichni dostali kvůli covidovým opatřením zabrat opravdu mimořádně a s důsledky, které zůstávají patrné. (Jak dalece tomu mohl sám Plaga jako člen vlády čelit nebo předejít, nechme stranou.)

To druhé vyznělo, a naprostá většina lidí to tak cítila, jako memento: pocuchanému školství toho dost dlužíme. Mumlat „školství je priorita“, což dělala i Babišova vláda, naprosto nestačí. Držet dosavadní standard, nebo z něj dokonce pod tlakem slevovat, nepřichází v úvahu. Nejen vzhledem k „závazku vrátit oběť“, ale už kvůli perspektivě úspěšného demokratického státu a jeho obyvatel se musí školství takřka před očima zlepšovat.

Nová vláda, pro kantorskou minulost některých svých členů zvaná „vládou učitelů“, jako by rozuměla, o čem je tu řeč. Jako by. V programu má „získat pro školství více finančních prostředků“ a „zvyšovat kvalitu vzdělávání od mateřských, základních, základních uměleckých, středních, vyšších odborných a vysokých škol a konzervatoří až po instituce poskytující celoživotní vzdělávání.“ Čímž hodláme „reagovat na výzvy současného světa, demografický vývoj a být sebevědomou a konkurenceschopnou zemí“.

Premiér Fiala ohlásil ambici dostat Česko mezi top 10 zemí světa a udělat z něj hlavní křižovatku Evropy. Nedávno pravil: „Česká republika musí být do deseti let centrem vzdělanosti a nových myšlenek. Musíme mít školy, které rozvíjí každý talent. Musíme mít univerzity, kam se hlásí talentovaní studenti z celého světa. A musíme mít respektovaná centra vědy, jejichž výsledky budou svět měnit.“

Jenže tyhle bez ironie smělé plány narazily na samém začátku. Třeba na to, co říká vedoucí jedné školní kuchyně v Brně: „Mám teď mladého vyučeného kuchaře, je šikovný. Ale má rok praxe a podle tabulky bych mu mohla dát maximálně 16 130 korun hrubého. Šílené.“ To je 1170 korun pod hranicí minimální mzdy, a ředitelka mu tak výplatu musí dorovnat.

Představa hluboce vzdělaného Česka (pro někoho kupodivu) souvisí i se školními jídelnami. Dokonce tu možná začíná. Investice do vzdělání nejsou jen učitelské platy, individuální přístup, počty žáků ve třídách, stipendia, stáže, věda a výzkum. Ani nemusíme rovnou adoptovat Fialova převeliká slova – dokonce i kdybychom chtěli „jen“ dobré školství, bude tahle dílna lidskosti potřebovat dramaticky víc peněz. Na zapálené, ne vyhořelé učitele. Na všechno.

A na platy ve školních jídelnách samozřejmě také. Ošklivý termín „nepedagogičtí pracovníci“ ve skutečnosti označuje osoby, bez jejichž nasazení by se systém zhroutil na hromadu.

Kdyby vláda tohle všechno, včetně covidového mementa, vzala skutečně vážně, nemohla by ohledně školství od první chvíle rozpočtovat a škrtat tak, jak od první chvíle rozpočtuje a škrtá.

Možná by i tak odbory, pedagogové i nepedagogové našli důvod ke stávce. Ale protestu by scházel ten celkový dojem: totiž že navzdory povinným politickým cvičením vláda a většina politiků školství neustále podceňují. To se netýká jen peněz. Ale vůbec váhy, jakou školství mezi ministerskými resorty a při správě státu má. Ta je velmi slabá.

Pozoruhodné je, jak málo si pravostředový kabinet hledí i čistě vlastního politického zájmu. Kdyby chtěl provozovat „uplácení voličů“, mělo by přece být školství v centru jeho pozornosti. Zatímco silná základna ANO a SPD je mezi lidmi s nižším vzděláním a seniory, pro koalice Spolu a PirSTAN hlasovali daleko častěji mladší voliči a vysokoškoláci. Zjednodušeně řečeno, ta část populace, která má ke vzdělávacímu systému momentálně blíž. A také příští prvovoliči: ve studentských volbách 2021 dostaly dnešní vládní strany dohromady 60 procent hlasů!

A přece se rozhostil do značné míry oprávněný pocit, že školství a zájmy jeho klientů – a těmi jsme nakonec všichni – ani současná vláda nedoceňuje. Měla by si počínat tak, aby bylo jasné, že přes školství „nejede vlak“. To nedělá – jinak by peníze nebyly v listopadu bolestným tématem, ministr Bek by je „nehledal“ na poslední chvíli. Ještě navíc neúspěšně.

Vláda se nicméně tváří, že dělá dost a že nespokojenosti řady učitelů, kuchařů, rodičů a studujících nerozumí. Vymstí se jí to. A hůř – nám všem také.