Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
K novinářské předvánoční rutině vždy patří i sepsání zprávičky o tom, na kterém kanále bude k vidění Popelka a kde a kdy se pro změnu dočkáme Pelíšků či Lásky nebeské. Je třeba také informovat, kolik stála nová štědrovečerní pohádka z produkce České televize, kterou pak kritici nevyhnutelně strhají jako naprosto nemožnou.
Hodnocení vánočního televizního vysílání je i tradičním pilířem rodinných debat nad vanilkovými rohlíčky, ale ve výsledku je úplně jedno, co si o něm kdo myslí. Jak samotná vánoční televize, tak i diskuze o ní jsou hlavně rituálem, který prozrazuje spoustu věcí o tom, jak se v posledních dekádách změnil náš přístup k médiím, a jak už se jistý mód televizního diváctví nejspíš nikdy nevrátí.
Půvab vánoční televize totiž spočívá v tom, že na ni – bez ohledu na konkrétní obsah vysílání daného kanálu – stále hledí značná část populace, a povětšinou navíc ještě skrze obrazovky klasických televizních přijímačů.
Pokud vám tento fakt nepřipadá tak zásadní, zkuste se zamyslet – jak často se vám stává, že se s rodinou a blízkými sejdete v obýváku, zíráte na náhodné lineární živé TV vysílání ČT či Novy a debatujete o něm? A pokud se tomu náhodou stále věnujete, jak často to dělají vaši přátelé a známí, natož lidé z jiných věkových a sociálních vrstev?
Ne každá domácnost má doma klasickou televizi a řada lidí ji využívá hlavně jako nástroj pro hraní videoher, odkladiště pro malé děti či sledování streamovacích platforem v době, kterou si sami určí. Čím dál méně z nás má proto důvod i možnost svou diváckou dietu redukovat jen na večerní sledování živého vysílání některého z velkých celostátních TV kanálů.
Aby se nový film či seriál stal sdíleným kulturním milníkem, musí se na něj nejlépe ve stejný či podobný čas dívat velké množství lidí, a toho je čím dál těžší dosáhnout.
Když se začala rozvíjet nabídka online videa a streamovacích platforem, ve veřejné debatě kolovaly naivní vize toho, jak si teď bude každý pouštět cokoliv a kdykoliv dle libosti. Postupně se ukázalo, že pasivita publika nikam nezmizela a většina z nás se alespoň občas ráda vzdá kontroly a nechá si mediální obsah vybrat a předhodit někým jiným. Rozdíl je ovšem v tom, že algoritmicky řazená nabídka Netflixu či YouTube je pro každého odlišná a jen málo lidí tak najde shodu na nějakém konkrétním hitu v konkrétní čas.
Neznamená to, že by klasické televizní vysílání stále nedokázalo přitáhnout pozornost, ale i tak má jen omezený dopad. Jistě by se dalo debatovat například o tom, jakým kulturním fenoménem je StarDance, ale ani veřejnoprávní taneční show už nemůže fungovat tak, jako ve zlatých časech televize. Její finále sice sledovaly dva miliony lidí, ale to pořád ponechává dalších osm milionů diváků, kterým byla soutěž ukradená, a má navíc zcela jiný charakter – nejsou to Pelíšky či Popelka, jen pár minut po sledování se nám v mozku rozplyne do nejasné změti zpoceného polyesteru a laskavého humoru, a asi jen málokdo by si vzpomněl, kdo StarDance vyhrál před pěti či sedmi lety a jaké fórky u toho zrovna sázel Marek Eben.
Podcast 5:59
Televizní StarDance už třináctou sezónu táhne diváky k televizním obrazovkám. Jak ale dopadá její srovnání s britským „originálem“? Taneční fenomén rozebíráme s publicistkou Jindřiškou Bláhovou.
Tento typ pořadu si navíc nejspíš jen málokdo pustí online ze záznamu, a podobě se to ostatně má i s tradičními vánočními obsahy. Kolegyně Justýna Pískačová sice pro Seznam Zprávy sepsala návod, na kterých online platformách si letos pustit Anděla Páně nebo Šíleně smutnou princeznu, ale nemůžu se zbavit dojmu, že to jaksi není ono – prostřednictvím digitálního úložiště to totiž nejspíš udělají hlavně lidé, kteří danou pohádkou či jiným filmem chtějí udělat radost dětem, ale rituální prvek vánoční televize už se v tomto případě ztrácí.
Jedinou další příležitostí, kdy se potkají všechny nutné ingredience dříve běžného diváckého zážitku (tedy kolektivní a zároveň „celonárodní“ sledování nějakého obsahu v živém vysílání skrze klasický TV přístroj) je maximálně olympiáda nebo jiné velké sportovní události, ale to je asi vše. Paradoxně to dokazuje i boom vánočních a novoročních projevů nejrůznějších politiků, kterým zjevně nedochází, že tato atrakce fungovala jen v dobách, kdy byly k mání jen čtyři živé TV kanály a jeden Havlův projev, ale v podmínkách současného audiovizuálního eldoráda zaujmou sváteční politické projevy jen opravdové zvrhlíky či politické reportéry.
V mnoha ohledech je to škoda, protože okolnostmi vynucené sledování omezené TV nabídky mělo nepopiratelné benefity. I teenageři, kteří by v dnešním streamovacím ekosystému o artový film nikdy nezavadili, mohli v 11 večer na ČT2 náhodou narazit na cosi od Davida Lynche a zavařit si mozkové závity, a zejména veřejnoprávní dramaturgové mohli záslužně rozšiřovat obzory diváků a nabízet jim témata a věci, které by si jen málokdo pustil zcela spontánně a dobrovolně.
Bohužel je to ale éra konzumace mediálního obsahu, která se již nikdy nevrátí – odstřihnout někoho od všech jiných módů audiovizuální zábavy a donutit ho k pravidelnému zírání na klasickou TV by sice byla lahodná forma mučení, ale na celostátní úrovni to lze provést leda v Severní Koreji.
Nostalgie, kterou při koukání na vánoční televizi cítíme, tak není vyvolána jen hřejivými vzpomínkami na dětství, kdy jsme sledovali tutéž Pyšnou princeznu či Císařova pekaře, ale i samotným typem diváckého zážitku, který je dnes jinak častý asi stejně jako používání telefonní budky nebo korespondence papírovými dopisy.
Neřešme proto, jestli nová vánoční pohádka stojí za starou bačkoru. Půvab sváteční televize spočívá v něčem úplně jiném.
