Článek
O masivní roli sociálních médií ve vnímání válečných konfliktů se intenzivně diskutuje přinejmenším od února loňského roku, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. O rusko-ukrajinském konfliktu se tak mluví jako o „první tiktokové válce“, nicméně významnou roli hrála sociální média ve světových krizích a konfliktech už mnohem dříve (prvním dobře zdokumentovaným příkladem toho, jak může internetová komunikace promluvit do politické krize, je takzvané arabské jaro z let 2010–2011).
Sociální média hrají klíčovou roli i v současném konfliktu na Blízkém východě. Vlny dezinformací, konspirací i internetového aktivismu na obou stranách konfliktu by ale neměly být pro média už ničím novým – právě proto, že se dějí už minimálně 10 let. Zatím to ale nevypadá, že by se novináři reportující o konfliktu a jejich domovské redakce zvládli na konkurenci v podobě sociálních sítí a tvůrců obsahu na nich jakkoliv připravit.
Při diskuzích o tom, jak sociální média ovlivňují veřejnou debatu o izraelsko-palestinském konfliktu, nejčastěji zaznívá obava z obrovského množství dezinformací, které se online prostorem šíří. Ta je samozřejmě na místě – reportéři i výzkumníci se shodují, že zavádějících i vysloveně lživých informací skutečně nyní vidíme bezprecedentní množství.
Nicméně existence dezinformací je sice možná tou nejviditelnější, ale zdaleka ne jedinou rovinou, na které sociální média ovlivňují vnímání válečných konfliktů. Různé studie (velké množství jich vzniklo například během vrcholné fáze občanské války v Sýrii a s ní spojené migrace do Evropy) poukazují na to, že kromě dezinformací sociální média znásobují počet dostupných informací obecně a data z nich (především audio- a videozáznamy z místa konfliktu) jsou dnes důležitým zdrojem novinářské práce (průkopníky jsou v tomto směru reportéři z webu Bellingcat). Sociální média také válečné zpravodajství významně zlevňují, protože zlevňují samotnou produkci informací, a skrze to dávají hlas mnohem širšímu spektru aktérů než klasická média.
Tyto procesy tak nutně vedou k tomu, že zkušeným válečným reportérům vzniká konkurence v podobě digitálních aktivistů, občanských novinářů a influencerů, zkrátka profesionálních tvůrců obsahu na sociálních sítích, kteří často mluví místními jazyky, jsou mnohem rychlejší, pracují levněji a především mají velmi blízký vztah se svým publikem na různých platformách. Lidem, kteří mají chytrý telefon, schopnost rychle zpracovat informace a přístup na místo konfliktu, tak raketově přibývají sledovatelé a v případě současného konfliktu mezi Izraelem a Palestinou je to extrémně viditelné mimo jiné proto, že Izrael ani Egypt neumožňují novinářům do pásma Gazy vstoupit. Místní tvůrci, reportéři a aktivisté (a jejich účty na platformách jako instagram nebo X) jsou tak v podstatě jediným zdrojem informací o tom, co se na místě děje.
Lidé, kteří si sami spravují účet na Instagramu, sice mohou sloužit jako klíčový zdroj informací, ale na rozdíl od zkušených novinářů a reportérů za sebou nemají zázemí redakce, editorů, fact-checkerů a jiných zavedených novinářských postupů, které existují z dobrých důvodů. Současná situace v Gaze je sice extrémně viditelným, bolestným a urgentním příkladem tohoto trendu, nicméně zdaleka ne jediným – například i Reuters Institute upozorňuje na to, že takzvaní content creators neboli tvůrci obsahu jsou pravděpodobně budoucností žurnalistiky jako takové.
Izraelská strana má naopak zajištěný vstup do téměř všech světových médií (a izraelská armáda navíc mohutně investuje i do samotné komunikace na sociálních sítích, například v podobě masivní inzerce na YouTube). Vzniká tak situace, kdy na sociálních sítích postupně s každým dalším dnem konfliktu přibývá obsah, který se snaží zprostředkovat palestinskou situaci, zatímco tradiční média reportují z tiskových konferencí izraelské armády. Podobný rozkol mezi narativem tradičních a sociálních médií samozřejmě nijak nepřispívá k důvěře v média (která navíc klesá dlouhodobě).
A situaci dále komplikují provozovatelé sociálních sítí, jako společnost Meta, TikTok nebo X, kteří postupně na jakoukoli zpravodajskou roli svých platforem rezignují. Meta začala potlačovat zpravodajský obsah na svých platformách Instagram a Facebook už v roce 2016, v případě sítě X jde o nedávný vývoj a jednoznačný úmysl nového majitele Elona Muska.
Dokud se platforma ještě jmenovala Twitter, hrála ve zpravodajství významnou roli a novináři samotní ji často využívali k propagaci své práce či hledání kontaktů. Pod Muskovým velením ale bývalý Twitter do velké míry rezignoval na moderaci obsahu a fact-checking, který byl nezbytným předpokladem toho, že platforma mohla pro média plnit funkci pracovního nástroje. Nevyrovnanost narativů „zezdola“, od tvůrců na sítích, a „z oficiálních míst“, tedy z tradičních médií, se tím ještě prohlubuje.
mohlo by vás zajímat:
Je nutné přiznat, že novináři jsou v nelehké situaci a na jejich profesi je kladena řada protichůdných nároků. O to důležitější ale je, aby se v prostředí sociálních sítí uměli pohybovat a chápali svojí roli v mediálním ekosystému, v němž nemají hlavní roli a který je přesycen informacemi – včetně těch zavádějících i lživých.
Právě na příkladu izraelsko-palestinského konfliktu se ovšem ukazuje, že adaptace tradičních médií na konkurenci těch sociálních se zatím ne úplně daří. V českém prostředí například publicista Jakub Jetmar nedávno upozornil na to, že Česká televize přebírá zprávy z agregátoru Visegrad24, který shromažďuje náhodná videa ze sociálních sítí a nijak je neověřuje. Řada českých novinářů například na platformě X opakovaně sdílí fotografie, které už byly označené za podvrh.
Nejde ale jenom o takto očividné přešlapy. Pokud například zkušený válečný reportér sdílí videa izraelské armády bez toho, aniž by jim dal nějaký další kontext (a zachází s nimi jako s objektivním zdrojem informací), v podstatě se pak od oněch výše zmíněných aktivistů a tvůrců obsahu ničím neliší.
Problém ale spočívá v tom, že zatímco ti prvně zmínění své politické preference a podporu jedné ze stran konfliktů nijak neskrývají (a jejich publikum od nich nestrannost většinou neočekává), od reportéra veřejnoprávního média ji naopak předpokládáme.
Zatím se ale zdá, že se mnoho příslušníků novinářské profese na situaci připravilo pouze tím, že si do profilu napsali ohranou větičku „tweety nevyjadřují stanovisko redakce“. Ta ale v nepředvídatelném online prostředí už nic moc neznamená. Pokud mají média i nadále plnit klíčovou úlohu poskytovatele ověřených zpráv a kontextu, který k orientaci na sítích zoufale potřebujeme, bude potřeba mnohem víc.
Novináři nefungují jenom v redakci, jejich novinářská identita na sítích nemizí, jejich publikum od nich stále očekává nějakou kvalitu informací. Možná budou nuceni o své práci přemýšlet více jako influenceři a od konkurence se něco naučit. Stejně tak budou muset chápat metody práce s daty ze sociálních sítí (tak, jak s nimi pracují například investigativci z Bellingcatu) a uvědomovat si, že kliknutí na tlačítko „sdílet“ z jejich pozice znamená něco jiného, než z pozice běžného uživatele.
