Článek
Moc nevěřím na úsloví, že se historie opakuje. Maximálně bych připustil méně rezolutní verzi, že se historie rýmuje. Ale spíš si myslím, že lekce z dějin jsou jako dobře napsané horoskopy. Vycházejí z obecných vlastností lidské povahy, z jejichž projevů pak zpětně usuzujeme konkrétní podobnost.
Ale když dnes někdo tvrdí, že se dnešní mezinárodní situace podobá světu ve 30. letech 20. století, musím říct, že ta podobnost je dechberoucí a zároveň děsivá. Zejména po minulém týdnu, který začal zveřejněním rozhovoru Tuckera Carlsona s Vladimirem Putinem a skončil vraždou Alexeje Navalného.
Symbolika těch několika dní je silná. Když před dvěma lety začala invaze na Ukrajinu, mohli jsme si myslet, že Putin je nemocný, fyzicky i duševně, a jeho činy jsou zoufalým pokusem zapsat se do ruské historie. Mohli jsme také doufat, že ho zastaví sami Rusové, například oligarchové těžící ze západní ekonomiky a dopřávající si západního luxusu.
Nemohli jsme se víc mýlit. Putin ve zmíněném rozhovoru ukázal, že je klidný, silný a schopný všeho. Že je esencí zla skoro ve smyslu antické tragédie. A nemohl Západu jasněji a srozumitelněji vzkázat, že jeho cílem je konfrontace a zničení jeho hodnot.
Že je Tucker Carlson jeho užitečným idiotem, který si plní své směšné osobní ambice, a že jím Putin ve skutečnosti pohrdá, bylo součástí toho, co chtěl Putin Západu říct. Protože Tucker Carlson, ohánějící se nezávislou žurnalistikou a svobodou projevu, je i se svými příznivci dokonalou metaforou slabostí západní demokracie.
Tohle bylo na rozhovoru podstatné. Samotný obsah byl nudný, vlastně zbytečný. A nakonec ještě důležitější než žvásty před kamerou bylo, když Carlson obdivoval krásy moskevského metra či plné regály tamních obchodů. Když Carlson láduje do moskevského nákupního vozíku ruské drobné, není to jen jeho ponížení. Putin jeho prostřednictvím ponížil západní hodnoty. Kterými rovněž pohrdá.
Ale ani to Putinovi nestačilo. Je to vražda Navalného, která této epizodě dává až přízračný rozměr. Cynicky řečeno, Putin mohl nechat svého někdejšího politického oponenta zabít před rokem. Nebo za rok. A mohl ho klidně nechat žít, protože ho fakticky dnes v Rusku nijak neohrožoval. Ale že to udělal, a to právě po Carlsonově turné po krásách Ruska, je šílený a zároveň silný symbol.
Měli bychom připustit, že válka s Ruskem je možná. A to ne proklamativně a demonstrativně. Protože to nebude válka v uvozovkách, o které někteří mluví a píšou už měsíce. A nemusí to být válka jaderná a apokalyptická, které se bála moje generace. Ale válka měnící všechno, co na současném světě bereme jako nezpochybnitelné a co milujeme.
Takže souhlasím s tím, když investor Jan Barta píše, že „žijeme v časech, které se stále více podobají druhé polovině 30. let 20. století“. A obdivuju ho za to, že za každé sdílení svého tweetu dá 100 dolarů na vojenské drony pro Ukrajinu. Po dvou dnech jde o sumu kolem 50 milionů korun.
Avšak zároveň se obávám, že jakkoli jsou naše retweety důležité, nebude to stačit. Západ musí ukázat, že je silný. Což v minulém století ukázal. Jenže i kdyby se historie opakovala, což nemusí být pravidlem, jak jsem napsal, tak cena, kterou to stálo, byla příliš vysoká.
Přimlouval bych se ještě za něco: Měli bychom doma v Česku šetřit nálepkou „proruský“. A je jedno, v jakém kontextu. Přijde mi, že je jí najednou všude moc. Zejména politici by s ní měli šetřit. Neschopnost prosadit svou politiku a přesvědčit voliče o svém programu nemusí znamenat, že se oponenti či kritici dívají zamilovaně směrem k Moskvě. Je to laciné a nebezpečné.
Používejme přívlastek „proruský“ jen pro ty, kteří jsou s Ruskem skutečně spojeni, obdivují ho a vidí v případném pádu Česka do ruského vlivu svůj cíl. Nemyslím si ovšem, že jich je hodně. Že si tuhle nálepku mnozí berou sami dobrovolně, z emotivních či popletených příčin, je ten důvod, proč Západem chladný diktátor Putin pohrdá.
Nevím, jestli si to pamatujete, ale pár měsíců po začátku ruské invaze před dvěma lety se objevily názory, že se paradoxně Západ postojem k Rusku dokáže semknout a znovu objevit a hájit skutečné hodnoty. Mám pocit, že tohle přesvědčení za dva roky trochu vyvanulo. Možná hodně vyvanulo. Potřebujeme ho teď ještě mnohem víc.
