Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Umělá inteligence se skloňuje jako hrozba pro všechny profese včetně médií. Ale nejnovější studie naznačuje, že může u čtenářů a diváků znamenat i jinou revoluci. A to překvapivě pozitivní.
AI a její schopnost tvořit fotografické „podvrhy“ bezpochyby změní to, jak se díváme na svět. Změní to stejně jako samotný vynález fotografie nebo filmu. A změní pravděpodobně i to, jak se díváme na pravdu či falešné informace. A možná i k lepšímu.
Opakované průzkumy mediální gramotnosti ukazují dokola stále stejný problém. Většina lidí trpí přehnaným sebevědomím, přesvědčením, že manipulacím nebo dezinformacím zrovna oni sami nenaletí. Možná že naletí ostatní, ale mě se to netýká, myslí si.
Až 70 procent lidí v poslední dotazníku ústavu STEM odpovědělo, že si ověřuje informace. Ale na otázku „jak“ odpověděli pouze, že to dělají „na internetu“. Mezi potenciálními šiřiteli nepravd si podezřelé články ověřuje dokonce prý až 86 procent.
Nás nikdo nenachytá, myslí si často nejvíce ti, kteří jsou nejvíce ohroženi. Proto také drtivá většina veřejnosti ignoruje téma mediální gramotnosti. Respektive aktivně nevyhledává ani různé formy fact-checkingu, tedy vyvracení nepravd, ani návody, jak nenaletět, ani neřeší, jestli je některé médium spolehlivější než jiné. Přitom výsledky měření ukazují, že méně než 25 procent Čechů se dokáže v médiích zorientovat alespoň podle nějakých jednoduchých, základních kritérií objektivity či vyváženosti.
Proto bylo pro výzkumníky v této oblasti včetně autora tohoto textu příjemným překvapením vidět výsledky kvalitativního výzkumu mezinárodní organizace Free Press for Eastern Europe a agentury InsightLab. Ten proběhl na podzim na Slovensku a v Česku.
Diskuze a rozhovory s většinovými čtenáři a diváky, kteří nejsou ani pohlceni konspiracemi, ale ani nemají jasný přehled o mediální scéně, nasvítily nový a překvapivý fenomén. Když se tito „nevyhranění“ konzumenti dostávají do styku s deepfake, tedy falešným videem generovaným počítačem s pomocí umělé inteligence, jejich sebedůvěra a spoléhání se na vlastní úsudek a schopnosti mizí jako mávnutím kouzelného proutku.
To by mohlo být světlo na konci jinak pesimistického tunelu nedůvěry, kterým se v současnosti řítí média. Samozřejmě za předpokladu, že se na to novináři připraví a že je dřív nezahubí ekonomické problémy a věku AI se dožijí.
Obvykle si představujeme, že lidé jsou racionální tvorové, kteří vyhodnocují informace v médiích vlastně podobně jako samotní novináři. Průzkumy ale ukazují opak. Většina lidí deklaruje, že nevěří skoro ničemu, vybírá si média spíše nahodile a nepátrá po tom, zda je jejich obraz světa úplný, nebo zkreslený. Pokud si lidé přečtou lež nebo polopravdu jen pro zábavu, nic špatného to přinést nemůže, myslí si „nevyhranění“ podle nejnovějšího průzkumu.
Nástup deepfake je ale mnohem silnější budíček, než byla pro některé třeba pandemie nebo ruská invaze. Psychologické experimenty potvrzují rčení, že obraz vydá za tisíc slov. Pokud je obraz téměř dokonalé falzum, pak už člověk dle respondentů výzkumu „nemůže věřit ani svým vlastním očím“. A o důvěru se mohou znovu ucházet média a novináři.
Média ale musejí umět na tuto příležitost zareagovat. Jinak se mohou naopak projevit závěry jiného výzkumu, který pozoroval reakci na přiznaně zmanipulované video. Výsledek byl skličující: I když diváci na deepfake nenaletěli, snížilo u nich setkání s propracovaným falzem obecnou důvěru ve zprávy.
O to, který z těchto fenoménů převáží, se hraje možná už teď.
