Článek
Česká republika nedávno oslavila 25 let od vstupu do NATO. Tato zásadní událost novodobé historie naší země je známkou naděje na bezpečnou budoucnost a současně důkazem sázky na „dobrého koně“. V souvislosti s výročím se objevují nové výzvy a otázky týkající se vize a integrity Aliance.
Hlavní otazník visí nad dalším směřováním organizace ve spojitosti s prezidentskými volbami ve Spojených státech. Možnost opětovného zvolení Donalda Trumpa a nástupu jeho administrativy do Bílého domu může znamenat podstatný strategický milník pro evropskou bezpečnost.
Trump jako minule?
USA jsou nepopiratelně nejdůležitější vojenskou silou v Alianci. Jejich role jako odstrašujícího faktoru v mezinárodní politice je naprosto klíčová. Vojenské výdaje Washingtonu se dlouhodobě pohybují nad třemi procenty HDP. V rovině absolutních čísel to jen za rok 2023 znamená sumu převyšující 17 bilionů korun. V této souvislosti jsou výroky republikánského prezidentského kandidáta směrem k evropským státům významným gestem, které nelze brát na lehkou váhu.
Je namístě se ptát, nakolik je nutné brát výhrůžky z úst Donalda Trumpa vážně, či nakolik se jedná jen o předvolební kalkul nebo blafovaní. Existuje několik variant budoucího vývoje. Lze předpokládat, že se Trumpovy příští kroky nebudou zásadně lišit od politické koncepce jeho minulého mandátu.
První a pro Evropu zároveň nejrizikovější variantou je opuštění americké bezpečnostní priority ve vztahu ke starému kontinentu. Donald Trump přizpůsobuje vojenskou strategii hospodářským zájmům své země. Zelená politika EU je republikánským politikům za Atlantikem trnem v oku, což naznačuje významné neshody v otázce klimatu a redukce fosilních paliv. Donald Trump také zmínil, že Evropa je pro něj obchodním soupeřem a netají se plánem znovu zahájit „obchodní válku“, pokud se vrátí do Bílého domu.
Z bezpečnostního hlediska Trump opakuje svůj známý názor, že státy NATO, které nevydávají minimálně dvě procenta HDP na obranu, nemohou očekávat vojenskou pomoc USA v případě napadení. Dokonce prohlásil, že by v případě útoku na takové státy „povzbudil Rusko, ať si k čertu dělá, co chce“. Zároveň dodal, že státy Aliance musí „platit své účty“, jinak nemohou spoléhat na americkou pomoc.
Vzhledem k bezprecedentní situaci, v níž se Evropa nachází kvůli ruské invazi na Ukrajinu, zanechávají tyto výroky u evropských politiků hořkou pachuť. Situaci umocňuje i Trumpův pohled na zmiňovanou válku. Dušuje se, že by celý konflikt vyřešil během 24 hodin. Jak konkrétně, nezmínil.
V nedávném příspěvku během své kampaně však specifikoval, že by „Ukrajině nedal ani penny“, čímž by válka okamžitě skončila. Za takové situace není těžké si domyslet výchozí pozici Kyjeva v případných mírových rozhovorech. Tato slova vzbudila nadšení u maďarského premiéra Viktora Orbána.
O tom, že tato slova mají reálný základ, svědčí dlouhotrvající odpor republikánů k poskytnutí vojenské pomoci Ukrajině. Většina americké veřejnosti (70 procent) by chtěla, aby Kyjev s Moskvou co nejdříve zahájil diplomatická jednání vedoucí k mírovému řešení konfliktu.
S Ruskem proti Číně
Tyto úvahy mají i mezinárodněpolitický přesah. Jednou z teorií je, že po Trumpově zvolení se budou Spojené státy soustředit na obchodní a mocenský souboj s Čínou. V tom případě by Trumpovi pomohlo, kdyby narušil spolupráci mezi Moskvou a Pekingem. Ústupky ve prospěch Ruska (třeba ve formě garance zisku ukrajinského území, nejspíš Krymu) by Trump mohl získat ke spolupráci Putinův režim a vytvořit „strategické partnerství“ mezi USA a Ruskem.
Tento přístup by připomínal znovuoživení „kyvadlové diplomacie“ přizpůsobené momentálním mezinárodněpolitickým poměrům. O tom, že se Trump nezdráhá ohýbat mezinárodní garance ve prospěch vlastní politiky „America first“, svědčí i několik zkušeností z jeho předchozího mandátu.
Během jeho prezidentství to byly právě Spojené státy, které jako první (kromě samotného Izraele) uznaly v roce 2019 izraelskou anexi Golanských výšin a následně přesunuly svou ambasádu do Jeruzaléma. Ve vztahu k nynější situaci to jednoznačně ukazuje snahu USA uplatnit vlastní vizi i na úkor názoru většiny spojenců. Pokud se Trumpova administrativa odhodlala k takto významnému kroku, je legitimní se ptát, proč by se nesnažila prosazovat prioritně vlastní představy i v případě Ukrajiny.
Z pozice americké politiky je důležitý zvýšený mocenský zájem v pacifickém prostoru. Tento trend je ovšem dlouhodobou záležitostí současného i předchozího amerického kabinetu a s velkou jistotou se na něm ani do budoucna nic měnit nebude. Evropská veřejnost žije v eurocentrickém přesvědčení, že v rámci transatlantické bezpečnosti hraje Evropa pro USA nezastupitelnou roli. Z Trumpova republikánského hlediska je však zřejmé, že americká politika je politikou nacionální a zcela ochotnou prosazovat své zájmy i na úkor „dobrých sousedských vztahů“.
O Trumpově orientaci k Číně vypovídají plány, které vyhlašuje v kampani. Například jeho březnový návrh na zvýšení celních tarifů na čínské automobily vyráběné v Mexiku. Ten doprovodil slovy: „Vy jste podrazili nás, my podrazíme vás.“
Za Trumpova předchozího mandátu došlo k výraznému zhoršení vztahů mezi Washingtonem a Pekingem. Této reality si je vědoma i čínská politická elita. A Rusko může představovat geopoliticky významnou protiváhu proti Říši středu: nabídnout odbytiště pro americké zboží a obnovit export vlastních nerostných surovin. To může ve výsledku vést k narušení rusko-čínských obchodních vazeb.
Možná jen blafuje
Z bezpečnostní perspektivy je nepředvídatelná i budoucnost amerických vojenských garancí vůči Tchaj-wanu. Trump v souvislosti s pomocí ostrovnímu státu koncem ledna prohlásil, že nechce na tuto otázku odpovídat, protože ho to „může postavit do velice nevýhodné vyjednávací pozice“. Vzápětí dodal, že Tchaj-wan sebral Američanům všechny čipy a že to byla Amerika, kdo čipy vyráběl.
Druhou variantou je, že Trump prostě během kampaně blafuje. Jako v případě výroků o Tchaj-wanu se Trump snaží na své voliče působit sebevědomým, ochranářským dojmem. Můžeme tedy spekulovat, že hraje pouze na populistickou notu a prohlašuje, že je proti všem, ale zároveň proti nikomu. Například ještě v roce 2020 tvrdil, že „vztahy s Čínou nebyly nikdy tak dobré jako teď“.
Vzhledem k Rusku je tato varianta problematičtější, a ve světle událostí posledních dní o to zajímavější. Na smrt Alexeje Navalného reagoval Trump slovy, že podobná situace se může brzy odehrát i v Americe, čímž se nepřímo stylizoval do role ruského opozičníka. Putina však z jeho vraždy výslovně neobvinil. Znovuzvolený ruský prezident se nechal slyšet, že by v Bílém domě viděl raději nynějšího prezidenta Bidena než Trumpa. Na to republikánský kandidát odpověděl, že to bere jako velký kompliment.
Je asi nezbytné přijmout skutečnost, že dnešní politika Washingtonu je rozhodně mnohem předvídatelnější, než by byla v případě Trumpova zvolení. Je rovněž nutné dodat, že v bezpečnostní rovině není v zájmu USA, aby došlo k narušení rovnováhy sil – ani v Evropě, ani v Pacifiku. To by bylo v rozporu se samou podstatou americké zahraniční politiky. Pokud by Trump tento kurz nezodpovědně opustil, šlo by o „diplomatickou revoluci“ se zásadním vlivem na americkou vnitřní bezpečnost i hospodářství.
S blížícími se americkými prezidentskými volbami vyvstává před NATO a Evropou naléhavý apel a zároveň poučení. Jedním z klíčových cílů je přesvědčit USA, že evropský prostor je zásadním strategickým kolbištěm nejen pro státy regionu, ale že spoluvytváří pilíř transatlantické bezpečnosti.
Další možností, jak „připoutat“ Spojené státy, je vojensko-ekonomická spolupráce a provázanost společného trhu. I to je jeden z nástrojů, jak zvýšit zájem Washingtonu na ochraně a obraně Evropy.
V podstatě jde o to přesvědčit Američany, že naše zájmy jsou současně i jejich zájmy. Z perspektivy NATO obranné investice v minimální výši dvou procent HDP představují nejen záruku vlastní bezpečnosti, ale souběžně i zajištění bezpečnosti ze strany USA. Zvyšování nákladů na armádu má v dané chvíli nejen smysl, ale je nezbytnou součástí transatlantické integrity.
