Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Část bojovně naladěných zemědělců ohlásila na 19. února blokádu pražské Severojižní magistrály. Jestli splní, čím hrozí, bude to hodně kalné pondělní ráno. V několika kolonách z různých směrů se má dostavit 600 až 1000 traktorů či dalších kusů zemědělské techniky. Cíl a parkoviště: silniční tepna metropole před Ministerstvem zemědělství.
Proč? Protože jak velkým písmem stojí na webu pořadatelů: „Bojujeme za národní energetiku, domácí potravinářství a zemědělskou výrobu ve vlastních rukou. Bojujeme za budoucnost. Bojujeme, aby se v naší zemi dobře žilo i pracovalo. Bojujeme za budoucnost našich dětí a celého národa.“ A o kousek dál přihořívá: „Nesmiřme se s greendealovou likvidací průmyslu a zemědělství!“
Což připomíná, že už řadu měsíců se čas od času po magistrále pohybuje i jiný, podstatně subtilnější průvod nespokojenců. Těch, kdo žádají omezit základní povolenou rychlost v metropoli na 30 kilometrů v hodině. Kvůli tomu, aby se ve městě dalo lépe dýchat a žít. Potažmo kvůli tomu, aby Praha plnila svůj klimatický závazek čili příspěvek k záchraně Země před fosilním žárem.
Oba protesty mají společnou destinaci, ale to je tak všechno. Jinak se od sebe liší snad ve všem, místy totálně. A to včetně toho, jak je na ně nahlíženo zvenčí. Stojí za to je trochu porovnat.
O motivu už byla řeč. Zemědělci ho nazývají „greendealovou likvidací“, kdežto Poslední generace je naopak „green“ do morku kostí. Vášně planou i proto, že nad – snad – věcným sporem, co se musí nebo nesmí udělat, stojí obecná a zásadní otázka: má svět kolem nás zůstat takový, jak jsme na něj zvyklí, anebo ho potřebujeme změnit? Traktory na magistrále chtějí status quo. Pěší průvod na magistrále chce změnu.
Rozdíly v uhlíkově stopě, objemu i, řekněme, prostorové agresivitě obou akcí jsou očividné. Ekologičtí aktivisté se krčívají u krajnice jsouce vystaveni zlobě motoristů. Zemědělci se chystají na asfaltu dominovat.
Nehledě na to není pravděpodobné, že by si vysloužili přídomek „agroextremistů“. Zatímco demonstrující pěšáci přinejmenším pro někoho „ekologičtí extremisté“ jsou. Slovo „ekoterorista“ čile obíhá českým jazykem. Slovo „agroterorista“ neexistuje. Ale neomezují –„neterorizují“ – někoho protesty jedněch úplně stejně jako protesty druhých? Respektive – 600 traktorů „terorizuje“ okolí o dost víc než 50 pochodujících.
Za bližší pohled stojí až dramatický rozdíl v tom, jaké reakce pochod „třicítkářů“ a pojezd farmářů vyvolávají.
V případě těch prvních je patrná tendence vnímat je jako idealisty, snílky nebo rovnou „blázny“. A to přesto, že protestují ve jménu celkem praktických záležitostí – humanizace magistrály, to jsou přechody a cyklopruhy, nic nadpozemského. Třicítka, to jsou dopravní předpisy.
Na rozdíl od pochodů bláhových idealistů se protest zemědělců automaticky bere jako něco v jádru racionálního, něco, co stojí za diskuzi a na čem třeba i „něco je“. Žádná utopie.
Zemědělci jsou tím jakoby srozumitelní, kdežto aktivisté jsou (už tím slovem!) podezřelí svými vysokými ideály. Protože, a netají se tím, také „chtějí zachránit planetu“, což pragmatici výsměšně překládají jako „chtějí spasit svět“. Jaký rozdíl proti demonstraci na traktorech! Ta naopak údajně „brání normální svět“. Myšlenkové zázemí obou aktivit je úplně opačné.
Ve skutečnosti je to celé trochu jinak. Tím, kdo tu brání normální svět a „bojuje za budoucnost“, jsou v první řadě zelení aktivisté. Vždyť demonstrují i za zájmy zemědělců. Jestli vyrabujeme přírodní bohatství a planeta shoří, stane se zcela nicotnou otázka, jestli mají traktoristé co orat a za jaké dotace.
Tendence blokádu v podání zemědělců v podstatě akceptovat, kdežto „blokádu“ ekologických aktivistů odmítat jako pobuřující nesmysl má jednoduché vysvětlení. Ti první demonstrují „proti vládě“, což je běžné. Kdežto ti druzí, myslí si mnozí, demonstrují jakoby „proti nám“. Proti tomu, jak jsme zvyklí fungovat. V důsledku zpochybňují zaběhané pořádky, pro které se vžilo ono falešné označení „normální svět“.
