Komentář: Tajemství Černínského paláce. Ženy nesmí být velvyslankyněmi

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Možnosti, jak cestovat v čase, jsou různé. Jednou z nich je vydat se na poradu českých velvyslanců, která v těchto dnech probíhá na Ministerstvu zahraničních věcí. Nejde ani tak o starobylý Černínský palác, kde svůj summit čeští top diplomaté právě mají, a o značně „vysezený“ nábytek v něm.

Je to záplava mužských obleků, která českou zahraniční službu drží v minulém století.

Chlapská převaha na postech velvyslanců byla v pondělí v jednacím sále ministerstva i na chodbách, kde se nepochybně leccos peklo, nepřehlédnutelná a až fyzicky citelná. Asi to bude znít drsně, ale i když má jít teoreticky o elitu se světovým rozhledem, je to ten typ prostředí, kam prostě žena vstupuje předem obrněná proti případným „vtipným“ dvojsmyslům se sexuálním podtextem a s pocitem, že se od ní očekává hlavně úsměv a milé vystupování. O cokoli navíc se musí poprat. (Opačná zkušenost se samozřejmě také děje, a vysoce se cení!)

Je jasné, že jde z podstaty o velmi konkurenční prostředí, ale problém je, že se tu moc nedaří prostupnosti. O tom svědčí tvrdá čísla. Například na 25 českých ambasádách (na Maltě Česko samostatný zastupitelský úřad nemá) v zemích EU lze najít v pracovnách velvyslance/velvyslankyně jen tři ženy. Opravdu jen tři. To by se ještě dalo svést na časy minulé, velvyslanci slouží čtyři i více let na jednom postu, než je vlády vystřídají. Takže stávající diplomatický sbor je spíš vizitkou babišovsko-zemanovské éry, kdy – a v tom je jistá ironie – vedli „zamini“ programově rovnostářští sociální demokraté.

Současného šéfa diplomacie Jana Lipavského (Piráti) nelze nařknout z toho, že by genderovou vyváženost považoval za sprosté slovo, je jistě nejprogresivnějším členem vlády Petra Fialy. Za Lipavského působení je také v nejužším vedení Ministerstva zahraničních věcí snad nejvíce žen, co kdy v novodobé historii Černínu bylo.

Jenže v diplomacii jde kvůli profesnímu naplnění i ekonomické atraktivitě především o posty v zahraničí. A tam se to zatím rozhodně nepropsalo. Když Ministerstvo zahraničních věcí v létě informovalo o obsazení nových ambasád, které už je plně v režii ministra Lipavského a jeho dohod s premiérem Fialou a prezidentskou kanceláří Petra Pavla, ze 26 nových velvyslanců byly jen čtyři ženy. Opravdu jen čtyři.

Paradoxní pak je, že ženy nezřídka zastávají ty nejtěžší mise, když už se tedy dostanou na vrchol. Například do Maďarska Lipavský poslal velvyslankyni Evu Dvořákovou – hledat jakousi rovnováhu s orbánovci určitě nebude žádný med. Do Izraele, který má řadu bezpečnostních složitostí, vyrazí po velvyslanecké poradě Veronika Kuchyňová Šmigolová. A není třeba připomínat, že válku v Sýrii diplomaticky „odmakala“ velvyslankyně Eva Filipi – ať už v daleké neproniknutelné zemi dělala cokoli.

Jisté je, že nerovnost zastoupení nevzniká ve spodních patrech, tedy že by ženy neměly o práci v diplomacii zájem. Dlouhodobě tvoří půlku zaměstnanců Ministerstva zahraničních věcí. Před třemi lety jsem zjišťovala, jaké je zastoupení žen v české diplomacii, podle čísel, která mi tehdy dodal Černínský palác, ženy tvořily 46,8 procenta diplomatických pracovníků, ale jen 16 procent žen bylo mezi vedoucími diplomatických misí Česka v zahraničí. A líp na tom bylo tehdy v mém srovnávní i například silně konzervativní Polsko.

Jistě, kariéru diplomatek může i do jisté míry přirozeně a dle individuálních rozhodnutí ovlivňovat mateřství, které nemusí být vždy slučitelné s cestováním po světě. Jenže pak je tu také nepopiratelný fakt, že i v jiných zemích děti rodí ženy, a přesto se i v diplomacii uplatňují na vedoucích postech. Na poměrech v Česku se tak spíš podepisuje pevně zabetonované nastavení v českém profesním a ekonomickém prostředí „muž-živitel“ – i když organismus rodiny se dlouhodobě významně proměňuje.

Diplomatické řemeslo jako takové se v posledních dekádách a letech také významně mění. V „kabinetní“ éře šlo nepochybně o „mužské“ řemeslo, kde ženy maximálně mohly působit jako méně či více šikovné sekretářky. Ta doba je pryč – například ve Velké Británii se počet vedoucích diplomatek za posledních deset let ztrojnásobil, a to i za konzervativních vlád. V Rakousku v rámci narovnání poměru žen a mužů v diplomacii dokonce funguje systémová preference ženské kandidátky v případě, že má stejnou kvalifikaci jako muž – alespoň mi to v roce 2020 sdělilo rakouské velvyslanectví v Česku.

Možná si říkáte, že tohle je jen další feministický text, který má snad stavět ženy proti mužům. Při hlubším pohledu na obsazování diplomatických postů je ale zjevné, že neexistující rovnováha v zastoupení mužů a žen je jen jedním z problematických aspektů, jak se vybírají v Česku lidé na prestižní posty v zahraniční službě. Seznam Zprávy ostatně nedávno informovaly o auditu v Černínském paláci, který přišel s nelichotivými závěry ohledně transparentnosti výběrových řízení. Celá desetiletí se mluví o zákulisních dohodách a politických trafikách – a ty z maskulinního politického prostředí dodávaly do diplomacie další silácké muže.

Politika ani krvavé dohody z diplomacie nikdy zcela nezmizí a občas jsou i celkem legitimní. Dá se ale určitě říct, že až jednou budou Češky rovněji zabydlené ve velvyslaneckých pracovnách, bude to dobré znamení nejen pro ženy, ale pro celou českou diplomacii, že své lidi si vybírá primárně podle schopností, nebo alespoň z významné části podle nich.