Komentář: Slovensko nepatří na východ. Ani náhodou

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Byla to zvláštní prezidentská kampaň.

Minimálně jeden prezidentský kandidát, Igor Matovič, otevřeně prohlásil, že prezidentem nebude a ani nechce být. Údajně kandidoval, aby kladl otázky. To se mu nakonec nepodařilo.

Minimálně jeden další kandidát, bývalý předseda Nejvyššího soudu a Mečiarův ministr spravedlnosti Štefan Harabin, zastával otevřeně proruské postoje a i během volební noci tvrdil, že EU a NATO se do dvou let rozpadnou.

Jeden kandidát vládní koalice, Andrej Danko, kterého znáte ze srážky se semaforem, kandidoval proti jinému kandidátovi vládní koalice Peterovi Pellegrinimu, ale potom to vzdal. Nikoli ale ve prospěch Pellegriniho, ale Harabina.

Na to, že jde o mimořádně důležité volby, to vlastně byla dost velká fraška.

Fraška to ale nebyla jenom kvůli tomu, co předváděli tito v zásadě nepodstatní kandidáti.

Hlavní kandidát vládní koalice a bývalá Ficova dvojka Peter Pellegrini například chodil do různých diskuzí, ale ne do těch prezidentských a ne se svými soupeři. Místo toho chodil diskutovat jako předseda parlamentu a předseda koaliční strany Hlas a jeho soupeři byli řadoví opoziční politici.

Jeho hlavní protikandidát, kariérní diplomat Ivan Korčok, se tak vlastně svému soupeři nedokázal postavit. Když se pak diskuze konečně odehrála, ve veřejnoprávní televizi se jí zúčastnili všichni kandidáti najednou. A ještě na sebe nesměli reagovat. Dopadlo to přesně tak, jak to zní.

Pellegrini se tedy snažil skrz celou kampaň co nejvíce promlčet. Mluvil o klidu a míru, brázdil Evropu a vystupoval jako státník. Ivan Korčok zase mluvil o rovnováze sil a o tom, že Ficova vládní koalice nesmí kontrolovat všechny nejvyšší funkce.

Slovenské prezidentské volby tedy nejsou jen referendem o vládě Roberta Fica, ale také o geopolitickém směřování Slovenska. A první kolo toho ukázalo docela dost.

Ivan Korčok v prvním kole vyhrál a je to hned dvojité překvapení. Samotné vítězství sice bylo podle průzkumů možné, ale spíš nepravděpodobné. No a ještě více překvapil náskok pěti procentních bodů před druhým Pellegrinim. Korčok přitom zdaleka nebodoval jen ve velkých městech, čímž na Slovensku myslíme přesně dvě - Bratislavu a Košice.

Když se podíváte na mapu, hlasy Korčok sbíral po celé zemi. Pomohli mu voliči v tradičních baštách Křesťanskodemokratického hnutí, svůj hlas mu dali i voliči hnutí Igora Matoviče. To přitom mělo – kromě samotného Matoviče – ještě jednoho kandidáta. Oba propadli.

Štefan Harabin, který do dvou let očekává rozpad civilizovaného světa, měl volební štáb v hospodě a přesně to vystihl - jeho teze byly kombinací hoaxů a lží a přesně tam patří. Do hospody. Ano, získal dvanáct procent, ale před pěti lety jich získal dokonce čtrnáct. A dalších deset tenkrát přidal s vykládáním stejných nesmyslů Marian Kotleba. To jen, abyste rozuměli, že už bylo i hůř.

Mimochodem Kotleba letos také znovu kandidoval, získal něco přes půl procenta a definitivně se odstěhoval na smetiště politických dějin. Důvodem – a to je třeba říct – je i to, že mnohé jeho kdysi radikální postoje se staly součástí hlavního politického proudu.

Do hry nyní vstupuje postupová matematika a v té my, Slováci, excelujeme, protože její nejvyšší formy používáme každý rok při hokejovém mistrovství světa.

Peter Pellegrini zatím po prvním kole vystupuje jako pohádkový dědeček, který chce klid a mír a víc všeho pro všechny. Obrací se na voliče Štefana Harabina, z nichž nějaká část ho asi volit bude, ale jak velká přesně, to nikdo neví. Pellegrini se totiž snaží vystupovat jako národní kandidát, ale autentické je to asi podobně, jako kdyby Karel Gott hrál heavy metal.

Ivan Korčok zase může mobilizovat voliče, kteří zůstali doma („vidíte, má to smysl“) a snažit se, aby naopak Harabinovi voliči nepřišli („vidíte, jsme s Pellegrinim skoro stejní“). Mimořádně důležitou roli však sehrává maďarská menšina, která je sama o sobě velmi zajímavým fenoménem.

Voliči maďarské národnosti totiž dlouho stáli na straně „západního“ spektra. Sehráli zásadní roli při porážce Vladimíra Mečiara, jejich strana byla od roku 1998 čtyřikrát ve vládě, Béla Bugár byl dvakrát místopředsedou parlamentu. V prezidentských volbách u nich jednoznačně zvítězil nejprve Andrej Kiska a potom i Zuzana Čaputová.

To se ale postupně mění. Na jižní území Slovenska totiž už dlouhá léta proudí obrovské sumy peněz ze samotného Maďarska a postupně se to začíná projevovat. Maďarská vláda tam má také téměř úplný informační monopol. Voliči tedy postupně mění názor.

Předseda maďarské Aliance Krisztián Forró, který se nijak netají obdivem k Viktoru Orbánovi, také kandidoval v prezidentských volbách. Zvítězil v okresech Komárno a Dunajská Streda a celkem získal 2,9 procenta. Zhruba tak nějak to obvykle bývá, rozdíl je však v tom, že Forró tentokrát zřejmě podpoří Pellegriniho.

V maďarské menšině se ale zároveň může ukrývat i příležitost pro Ivana Korčoka. Právě v okrese Komárno byla totiž nejmenší volební účast - přišlo jen 33 procent voličů, přičemž celková účast byla přes 50 procent.

Znamená to, že velká část maďarských voličů se svým kandidátem necítí být zastoupena a jeho názory nekopírují její názory. Ivan Korčok, jehož kampaň byla dosud na jihu jen minimální, tuto šanci cítí a během volební noci tím směrem promluvil i v maďarštině.

První kolo slovenských prezidentských voleb je příkladem toho, jak mohou být zároveň pravdivé dvě zdánlivě protichůdné informace: Vítězství Ivana Korčoka se spíše nečekalo, jeho náskok je překvapením a jeho šance na výhru ve druhém kole vzrostla. Zároveň platí, že když se spočítají hlasy jednotlivých kandidátů, měl by ve druhém kole prohrát.

No a zároveň platí, že takhle to nefunguje. Nedá se to všechno automaticky sečíst a tím považovat za vyřízené. Slovensko skoro určitě čeká nejvyrovnanější druhé kolo v dějinách. Kampaň bude určitě dost drsná. Zároveň ale také krátká - blíží se Velikonoce a po nich už je volební moratorium, takže oba kandidáti mají místo dvou týdnů k dispozici jen pár dní. Pro Korčoka to může být hendikep.

To, jak tyto volby dopadnou, je samozřejmě důležité. Ale vám bych přece jenom chtěl říct něco jiného: Slovensko momentálně nemá v zahraničí nejlepší jméno, což bohužel platí i v České republice, která je nám nejbližší. Dnes trochu připomínáme Járu Cimrmana, který se rozhodl vyrazit do slepé uličky, aby pro všechny ostatní ověřil, že tudy cesta nevede.

První kolo prezidentských voleb ale ukázalo, že na Slovensku pořád ještě existuje obrovské množství lidí, kteří chtějí patřit do Evropy, chtějí žít ve funkční demokracii a ne v systému, ve kterém se bude Orbán křížit s Putinem.

Lidem, jako jsem já, jiní lidé často říkají, že nám na Slovensku nezáleží, ale není to pravda. Na Slovensku nám naopak záleží velmi, mnohem víc než Ficovi i Peteru Pellegrinimu.

Jsme tu a je nás hodně. Nelámejte nad námi hůl. Bez ohledu na to, jak volby nakonec dopadnou.