Článek
V sobotu se na Slovensku konají parlamentní volby. Budou klíčové. Stejně jako všechny předchozí parlamentní volby.
Vlastně bych chtěl už konečně zažít alespoň jedny parlamentní volby, které nebudou klíčové. Takové, ve kterých by se nerozhodovalo nejen o nejbližší budoucnosti na čtyři roky, ale de facto i o bytí a nebytí Slovenska.
Podle toho, komu věříte, jde o to, abychom zabránili pokrokové revoluci nebo obratu někam směrem k Rusku. Pokud se ztotožníte s alarmistickými předpověďmi, v obou případech jde o přežití.
Když v březnu 2020 vyhrál Igor Matovič, mluvil s nadšením o slovenském národním povstání a měl k dispozici ústavní většinu. Jak jsme se tedy dostali až sem?
Kdy vlastně padla vláda?
Situace je taková, že ani já si to všechno nepamatuji a musel jsem googlovat. Až vám to vysvětlím, pochopíte proč.
Od 15. května letošního roku máme „úřednickou“ vládu v čele s Ľudovítem Ódorem, úředníkem v tom nejlepším slova smyslu. Tato vláda nic nedělá, protože nic dělat nemůže, ale zároveň na ni může každý nadávat - buď proto, že nic nedělá, nebo proto, že něco dělá.
Předtím byl premiérem Eduard Heger, který vynikal v bezmocném krčení rameny. Jeho vláda skončila 15. května, i když ve skutečnosti skončila už 22. ledna, kdy Eduard Heger po několika týdnech marného snažení zjistil, že parlamentní většinu skutečně nemá.
Zároveň je však třeba říci, že jeho vláda reálně skončila 15. prosince 2022, a to proto, že Igor Matovič – tehdy ještě jako ministr financí – šel podat prezidentce demisi, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, vytrhl ji z rukou pracovníka paláce, odešel a pak ze sebe dělal hrdinu. Opravdu.
No a zároveň je třeba říci, že Hegerova vláda vlastně nepadla na konci ledna ani v polovině prosince, ale na začátku září 2022, kdy podali demisi všichni ministři za Svobodu a Solidaritu, ta odešla z koalice, vláda se změnila v menšinovou a od té doby už jen bojovala o přežití. Poněkud neohrabaně a ještě zbytečně.
Kromě toho je však možné, že Hegerova vláda ve skutečnosti padla už na konci června 2022, kdy Svoboda a Solidarita prohlásila, že takhle to dál nejde, a stanovila ultimátum, že z vlády musí odejít Igor Matovič, který byl ministrem financí, ačkoli k tomu neměl žádnou kvalifikaci - stalo se tak poté, co část koalice na jeho popud schválila tzv. protiinflační balíček. S pomocí fašistů.
Vzhledem k tomu, že Hegerova vláda byla u moci jen od 1. dubna 2021, šla vlastně z krize do krize. Navíc sama byla výsledkem krize - vznikla až poté, co Igor Matovič musel po roce opustit premiérské křeslo, prostě proto, že kromě citového vydírání nedokázal vůbec nic.
Zdá se vám to komplikované? Ani se raději neptejte, proč jsou volby až na samém konci září 2023, když vláda padla už v lednu, ačkoli ve skutečnosti padla už loni v prosinci. Nebo v září. Nebo v červnu.
Jaké je téma voleb?
Když bylo jasné, že budou předčasné volby, poměrně dlouho a poměrně intenzivně se mluvilo o slučování stran, pro které se používal termín „demokratické“. Tím chtěly vyjádřit, že jsou proti Ficovi a nechtějí tady úplné Maďarsko. Strany o sloučení jednaly dlouho, důkladně a zodpovědně, takže logickým závěrem je, že se nakonec vůbec nesloučily a vinu nesou všichni ostatní.
Na druhou stranu nás čekají unikátní volby, protože v nich kandiduje až pět bývalých premiérů: kromě Roberta Fica i jeho nástupce Peter Pellegrini a kromě Igora Matoviče i jeho nástupce Eduard Heger. Navíc ještě i Mikuláš Dzurinda, který se rozhodl napsat takto nedůstojnou poslední kapitolu své politické kariéry.
Jak na tom tedy aktuálně jsme? Všichni politici se shodují, že velmi špatně. Je to tak: ekonomové varují, že Slovensku může během několika let hrozit dokonce bankrot, ale z nějakého důvodu to není téma.
Kdybyste se to snažili pochopit podle klasického pravo-levého dělení, nikam byste se nedostali, protože téměř všichni jsou prostě populisté. Říkají, že Slováci si zaslouží dostávat více a platit méně, a navíc to ještě nesmí nic stát.
Pokud byste se na to podívali podle dělení na liberály a konzervativce, jsou všichni kromě Progresivního Slovenska a Svobody a Solidarity konzervativní; někteří do té míry, že i papež je pro ně podezřelý liberál. S trochou zjednodušení by se dalo říci, že se tu závodí o to, kdo je konzervativnější, kdo lépe ochrání naši kulturu, národ a jazyk před pokrokáři.
Například fašisté z Republiky mají ve svém programu i pokuty za prohřešky proti slovenštině, přičemž správné používání jazyka a pravopisu je největším problémem zejména pro ně samotné.
Tématem každopádně je, že je třeba zastavit za každou cenu ty druhé. Podle takového Roberta Fica například opravdu velkou část lidí na Slovensku řídí George Soros.
Přichází jednoduché vysvětlení
No dobře, ale jak to vypadá před volbami s jednotlivými stranami? To opět záleží na tom, komu se rozhodnete věřit. Průzkumy veřejného mínění vycházejí neustále a všechny se shodují v tom, že téměř nic není jasné.
Kdo vyhraje? Směr Roberta Fica, nebo Progresivní Slovensko, jehož předsedou je Michal Šimečka. Progresivisté se dotahují, v jednom z posledních průzkumů těsně vedli.
Kdo se dostane do parlamentu? Jistotu mají kromě Směru a Progresivního Slovenska ještě strany Hlas a Republika. Hlas přitom vznikl odštěpením od Směru a v jeho čele stojí Peter Pellegrini, Republika vznikla odštěpením od fašistů Mariana Kotleby a v jejím čele stojí různí pouliční rváči.
Dál už je to složitější.
Do parlamentu se může, ale nemusí dostat Igor Matovič, který kandiduje v koalici, a potřebuje tedy ne pět, ale sedm procent. Pravděpodobně se mu to podaří, protože jako vždy dokázal vyvolávat konflikty a udělat ze sebe oběť - to byla ta bitka s Robertem Kaliňákem, kterou jste možná viděli.
Kromě toho se na pětiprocentní hranici pohybuje několik stran: Slovenská národní strana Andreje Danka (to je ten chlap s falešnou hodností kapitána a ukradenou diplomovou prací), hnutí Jsme rodina Borise Kollára (to je ten chlap s jedenácti ženami a třinácti dětmi a ukradenou diplomovou prací), Křesťanskodemokratické hnutí (jehož předseda prohlásil, že LGBTI+ je pohroma) a strana Svoboda a solidarita Richarda Sulíka. Malou šanci na vstup do parlamentu mají i Demokraté kolem bývalého premiéra Eduarda Hegera.
Na hranici vstupu do parlamentu se tak pohybuje šest stran, láme se to na desetiny. V takové situaci je předpověď výsledků, složení parlamentu a počtu mandátů zcela nemožná, ale v zásadě existují dvě možnosti: buď bude Směr Roberta Fica součástí příští koalice, nebo nebude.
Pokud ano, čeká nás změna postoje k Ukrajině a „suverénní“ politika vůči Evropské unii. Podle některých názorů může na Slovensku dokonce rychle vzniknout něco mezi současným Maďarskem a Polskem. Robert Fico se mimochodem netají svým obdivem k Viktoru Orbánovi, a není jediný.
Pokud naopak Směr Roberta Fica nebude součástí koalice, vznikne jakási vláda národního smíření a budeme pokračovat plus minus jako dosud.
Podle některých měření to vychází na první možnost, a podle jiných na druhou. Záleží na tom, kdo vyhraje a bude jako první sestavovat koalici, které strany se dostanou do parlamentu a s jakým ziskem, a pak na tom, jak se rozhodne Hlas Petera Pellegriniho. Ten sice dlouhodobě klesá a místo prvního místa je nyní na třetím, ale vláda bez něj nejspíš nevznikne. Půjde do koalice s Ficem, kterého osobně upřímně nesnáší? Nebo do nestabilní koalice bez Fica, kterou ovšem jeho voliči vlastně nechtějí?
Je pár dní před volbami, na žádnou z těchto klíčových otázek nemáme odpověď a vše komplikují postoje jednotlivých stran.
Pokud si totiž na jednom konci představíme Směr a na druhém Progresivní Slovensko, tak Směr má fašisty z Republiky plus SNS, a Progresivní Slovensko má Svobodu a Solidaritu. Hlas je někde uprostřed, přičemž jeho členové chtějí jít ke Směru, ale předseda ne, KDH je spíše s Progresivním Slovenskem (ale s vážnými výhradami), hnutí Jsme rodina půjde tam, kde lépe vyhoví jeho ekonomickým požadavkům (tedy pokud se dostane do parlamentu), no a Igor Matovič je volný radikál, kterému nejde o nic kromě Igora Matoviče.
Už tomu rozumíte? No vidíte.
Co od vás potřebujeme?
Možná jste si všimli, že na poměrně velkém prostoru vysvětluji, že ačkoli do voleb zbývá jen několik dní, my vlastně nic s jistotou nevíme. Shrnutí všech možností, zvážení všech proměnných, jejich seřazení podle relevance, pravděpodobnosti a váhy, to by položilo i Einsteina.
Co však mohu říci s jistotou, je toto: byla to nejdelší volební kampaň v dějinách a všichni, včetně politiků, jí mají plné zuby. Současná vláda nevládne, Hegerova vláda taky moc nevládla, no a ta Matovičova připomínala spíš skupinovou terapii. Když řeknu, ať už je po volbách, určitě mluvím za mnohé.
Jde totiž o hodně. Jako vždy. Opravdu bych si přál, aby se konečně konaly volby, které už nebudou klíčové.
Ale kromě toho bych vám chtěl říct ještě jednu věc: ano, slovenská politika je v současné době tak trochu komedie, tak trochu tragédie, ale hlavně fraška. To ale neznamená, že jsme necivilizovaní horalé, nedospělé děti a úplná díra Evropy. To nejsme.
Výsledek není vůbec jasný, a právě proto nepotřebujeme, abyste se nám vysmívali nebo nám nadávali. Potřebujeme, abyste nám drželi palce.
