Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Linda Bartošová rozjela na Radiu Wave podcast Slast o tom, jak mladé ženy prožívají svoji sexualitu. A schytává nenávist ze všech stran, že takový podcast nemá na veřejnoprávním médiu co dělat.
Pomiňme teď fakt, že řada kritiků prostě jen nemá ráda Lindu Bartošovou. Z různých důvodů: někomu vadí jisté pozérství, kdy si stěžujete na objektifikaci a zároveň se smyslně fotíte ve sprše. Dalším vadí, že si o sobě dovolila říct, že je krásná. (To se v Česku nedělá – žena má maximálně stydlivě klopit oči v koutě a čekat, jestli ji pochválí nějaký muž. Své o tom ví i Danuše Nerudová.)
Když ale ponechám stranou Lindu Bartošovou, víc než co jiného z toho vykukuje, že nemáme jasno v tom, co jsou nebo mají být média veřejné služby. Je škoda, že se ta debata veřejně nevede – zvlášť ve chvíli, kdy se politici chystají zvedat poplatky. Protože jak mají lidé ochotně platit, když ani nevědí, za co.
Je tady samozřejmě otázka formy – má rozhlas za peníze koncesionářů produkovat podcasty? Není to už vlamování se do trhu, který má sloužit soukromým médiím a podcasterům na volné noze k výdělku? Tady si nechám názor pro sebe, protože jsem jako podcaster ve střetu zájmů.
Zajímavější otázka zní, jaké téma ještě je, nebo není „veřejnoprávní“. Podle kritiků není na tématu sexuality mladých žen veřejnoprávního nic.
Jenže jak se to pozná? Že zrovna vás to nezajímá? To je přece naprosto irelevantní. U každého jednoho pořadu najdu hromadu lidí, které to nezajímá. A ano, bude to i váš milovaný sport nebo neustále se opakující rozhovory s „inspirativními osobnostmi“.
České televizi a rozhlasu se právem vyčítá, že nedokážou zaujmout mladého diváka. Jenže když se o to pokusí, je to zase špatně. Celé je to totiž trochu pokrytectví – ono „přitáhnout mladé lidi“ totiž kritici myslí tak, že je potřeba je přitáhnout k tomu, co zajímá ty „staré“.
Ne, že se pro ně budou vyrábět ty „jejich woke kraviny“, kde by třeba nedejbože mohl zaznít výraz hostka.
„Tohle téma zajímá tak málo lidí, že za to nemá cenu utrácet peníze,“ zní další námitka. Média veřejné služby ale přece ze své podstaty mají obsloužit co nejširší okruh poplatníků a témat. A to právě i ta, která jsou na okraji zájmu. Jinak by nám stačila televize Nova a rádio Impuls.
Navíc je v tom další kus pokrytectví – protože druhým dechem se televize s rozhlasem kritizují za to, že dělají příliš masové věci. Takové estrády, jako je StarDance nebo Peče celá země, přece patří na soukromé stanice! Takže to nesmí být ani moc masové, ale ani moc minoritní.
Celá tahle debata je ale v pořádku – Česká televize a Český rozhlas asi nemají vyrábět cokoli, co je zrovna napadne. Jen bychom se možná mohli shodnout na tom, že po nich nebudeme chtít věci, které si vzájemně odporují.
