Článek
Přesně za měsíc se v Ruské federaci uskuteční další ze série pravidelných legitimizačních rituálů pro režim Vladimira Putina, někdy nazývaný ruské prezidentské volby. O nic, co by sebeméně připomínalo volební klání či výběr z více kandidátů, se však už celé roky nejedná. „Volba“ byla již dávno předem učiněna za ruské občany Kremlem.
Neznámé v celém procesu budou i tentokrát pouze dvě. Jak vysoko ruský režim vytáhne volební účast a kolik procent bude přiděleno současné hlavě ruského státu. Tyto parametry budou samozřejmě doplněny ještě patřičně zoufalými „výsledky“ nastrčených „protikandidátů“ v podobě představitelů režimem schválené opozice.
Proto bychom měli tomuto cvičení adekvátně uzpůsobit svůj slovník a neříkat tomu volby. Ve hře je totiž ještě jedna komodita, jejíž důležitost si kremelští vládci velmi dobře uvědomují, a tou je otázka legitimity. A ta funguje jak ve vnitroruském kontextu, tak i na mezinárodním poli. Legitimita je přitom mnohdy daleko cennější než fingované volební výsledky. Ukázala to v minulosti například situace v Bělorusku či dalších státech s pochybnými „demokratickými“ procesy včetně Venezuely, jejichž politická vedení Západ odmítl uznat.
Řada indicií ukazuje, že Kreml se tentokrát necítí pevný v kramflecích. Což je také důvod jeho zvláště agresivního chování doma i v zahraničí.
Za války a bez soupeřů
Existují minimálně tři důvody, proč by Západ měl velmi pečlivě zvažovat, zda výsledek představení nazývaného „ruské volby“ i tentokrát uznat.
Tím prvním, velmi pádným je samozřejmě situace na Ukrajině a jejích de facto okupovaných teritoriích. Na nich už loni Kreml předvedl svou legitimizační politiku skrze hlasování do místních orgánů, která měla potvrdit novou nadvládu Ruska nad územími.
Nyní má dojít k jejich opakování a dalšímu posílení kontroly nad těmito územími. Jejich obyvatelstvo se má zapojit do dalších „voleb“ a ukázat, že skutečně přináleží k Rusku. To je pro Západ a celou mezinárodní komunitu nesmírný problém. A to nejen při pohledu na mezinárodní právo a principy nezpochybnitelnosti hranic a nedělitelnosti území, ale také z hlediska západní podpory pro ukrajinský spravedlivý boj za osvobození svých území.
Zadruhé je tu argument nedemokratičnosti a zcela chybějící politické soutěže. Ta v Rusku zůstala doménou několika málo vyvolených, většinou starších mužů, kteří proti Vladimiru Putinovi samozřejmě nemají žádnou šanci. Představitelé takzvané nesystémové, tedy režimem nekontrolované opozice sedí ve vězení jako Alexej Navalnyj, Ilja Jašin, Vladimir Kara-Murza a mnoho dalších. Anebo v lepším případě stihli z Ruska uprchnout a ve své práci pokračují v zahraničí. Tam se je Putinův režim snaží marginalizovat, a často i fyzicky zlikvidovat. Ničení svých protivníků se Kreml věnuje s neuvěřitelnou paranoiou.
Borisi Naděždinovi, jedinému potenciálnímu protikandidátovi, jemuž bylo umožněno sbírat podpisy pro svou nominaci, centrální volební komise nakonec raději neumožnila se klání účastnit, přestože nasbíral dvojnásobný než potřebný počet podpisů. Nelze se tomu divit. Naděždin jasně deklaroval snahu ukončit válku proti Ukrajině a také ruskou izolaci na mezinárodním poli. Vyjadřoval obavy z rostoucí kontroly ze strany čínského komunistického režimu, hlavního spojence dnešního Kremlu.
Čachry s ústavou
Třetí důvod, proč váhat s uznáním výsledku pseudovoleb v Rusku, je pro současného ruského prezidenta neméně citlivý. Je jím argument, podle nějž by Vladimir Putin neměl znovu stanout v čele země, neboť vyčerpal počet mandátů omezený ruskou ústavou. Základní zákon jej omezoval do chvíle, než byl masivním falsifikačním procesem v takzvaném plebiscitu v létě roku 2020 změněn.
Právě změny, které Kreml na poslední chvíli do ústavy prosadil, umožnily Putinovi pokračovat a chopit se třetího mandátu v řadě. A to na základě kličky, podle níž se počet jeho odsloužených mandátů s přijetím „nové“ ústavy vynuloval. Tuto manipulaci odsoudila řada domácích i mezinárodních pozorovatelů a organizací, což se týkalo jak změn samotných, tak i procesu jejich schvalování.
Běloruská cesta
Z výše popsaných důvodů stojí Západ před otázkou, jak se k dalšímu legitimizačnímu rituálu postavit a jestli Vladimira Putina i po 17. březnu nadále považovat za legitimně zvolenou hlavu ruského státu.
Prvním z přístupů je pokračovat v současném kurzu. S Ruskem se sice oficiálně nebavíme, ale také nijak nezpochybňujeme jeho politické vedení a systémověji nepodporujeme alternativy proti němu. Což se děje v případě Běloruska.
Druhá možná cesta je nastíněna právě podporou běloruské lídryně Svjatlany Cichanouské, kterou některé státy světa uznaly za vítězku běloruských prezidentských voleb a oprávněnou hlavu běloruského státu. Oproti tomu diktátora Alexandra Lukašenka Západ uznat odmítl a přisoudil mu roli uzurpátora moci.
Toto dilema má velmi konkrétní obrysy také pro Česko, které stále zvažuje, zda mít v Ruské federaci svého velvyslance. Žádat o jeho akreditaci po 17. březnu 2024 by znamenalo, že se budeme podílet na znovulegitimizaci člověka s pochybným mandátem, člověka zvoleného na základě frašky podkopávající principy mezinárodního práva.
Při pohledu na rozdělení sil v současném světě a na postoje mezinárodního společenství se bohužel neukazuje jako příliš realistické, že by se širší koalice států vydala takříkajíc běloruskou cestou. A to přesto, že je Putin jako válečný zločinec a strůjce únosů ukrajinských dětí stíhán Mezinárodním soudním tribunálem v Haagu.
Kdy se tato situace změní, není jasné. Jasné zato je, že žádné „volby“ hodné toho jména v Rusku hned tak nebudou. Měli bychom si toho být vědomi i u nás.
