Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Naděje, že budou Rusové masivně protestovat a usilovat o svržení putinovského režimu, je pryč. Protiválečné demonstrace z roku 2022, tedy po zahájení invaze na Ukrajinu, jsou dost zapomenutou minulostí. Nemluvě o obřích protivládních shromážděních z roku 2011, kdy jen Moskvou pochodovaly desetitísíce lidí požadujících zrušení zfalšovaných voleb a odstavení Vladimira Putina z Kremlu.
Dnes se represemi utlučená a systematickou propagandou o nutnosti napravit údajné historické křivdy zmanipulovaná ruská společnost už roboticky - a bohužel nutno říct dobrovolně - odevzdává pasivnímu vodění a servilitě.
Je ještě něco, co by Rusy dokázalo probudit? Před pár dny režimní justice postavila mimo zákon „mezinárodní LGBT hnutí“ s odůvodněním, že se jedná o „extremistickou organizaci“. Což je samo o sobě komické, protože veřejně činní ruští homosexuálové či jejich advokáti v podobě aktivistů nejsou sdruženi v žádné mezinárodní organizaci, neboť taková neexistuje.
Tvrzení o „organizaci“ je zkrátka lež, která však má propagandistickou logiku. Navozuje zdání, že lidé hlásící se k jiné sexuální orientaci jsou něco jako pěšci v šachové partii, která se hraje o identitu Rusů - pěšci, jimiž tahá jakási cizí „centrála“ s cílem prznit celý ruský národ.
Jistěže mají lidé v Rusku jiné starosti, které by je popravdě řečeno mohly spíš zvednout ze židle. Například životní standard klesající na úroveň ze sovětských dob nebo děs z neustálého proudu rakví vracejících se z ukrajinského bojiště. Ale ten zákaz, který nevyvolal snad jediný protest, je dalším střípkem z celé mozaiky. Zobrazuje Rusy, jak na sobě nechávají štípat dříví už za každých okolností. Útlak jim je ukradený. Společnost je atomizovaná.
Lidé kráčejí za Putinovým praporem sice každý sám a bez nadšení, ale přesto tak činí, protože akceptují ono zlověstné „zetko“, na něm jako pevný bod ve svém sevřeném vesmíru. Když už se musí bojovat proti Ukrajincům a jiným nepřátelům, tak se nedá nic dělat, jdeme do toho, říkají si.
Likvidace jinakosti, i té sexuální, je osvědčeným nástrojem v ideovém arzenálu diktátorů. Podobně postupovali Adolf Hitler i Benito Mussolini. Ve světě se také proto vede debata, zda označovat Putinův režim za fašistický. K milníkům té diskuze patří esej historika a znalce Ukrajiny Timothyho Snydera, otištěná v The New York Times loni v květnu. Nese název „Měli bychom to říct. Rusko je fašistické“ a autor tu říká, že pro Putina je „fašistou“ nebo „nacistou“ prostě kdokoliv, kde se staví proti jeho plánu na zničení Ukrajiny. Ukrajinci jsou zkrátka „nacisté“ jen proto, že kladou odpor.
„Při putování časem od třicátých let minulého století lze snadno rozpoznat Putinův režim jako fašistický. Symbol Z, mítinky, propaganda, válka jako očistná mašinérie násilí a masové hroby kolem ukrajinských měst to vše jasně dokreslují. Válka proti Ukrajině není jen návratem k tradičnímu fašistickému válečnému tažení, ale i návratem k tradičnímu fašistickému jazyku a praxi. Okolní národy tu jsou proto, aby byly kolonizovány. Rusko je nevinné už kvůli své prastaré minulosti. Existence Ukrajiny je výsledkem mezinárodní konspirace. Válka je odpovědí,“ píše o Putinově politice Timothy Snyder.
Výčet by se dal doplnit ještě třeba o rozmach nacionalistické mládežnické organizace „Naši“ nápadně připomínající Hitlerjugend, vraždy významných opozičníků, zavírání novinářů nebo teď o zákaz LGBT. Jenže stejně se vnucuje pocit, že Snyder míří lehce vedle, jakož i všichni, kteří se Putinovi vysmívají, že on je sám tím, proti čemu, jak sám tvrdí, bojuje: náckem a fašistou.
Vtip je v tom, že motorem Kremlu není mobilizace mas. Putin neuvádí do chodu revoluci, která by měla za cíl vytvořit „nového člověka“, jako se o to snažili Lenin, Hitler a Mussolini.
Homosexuálové se tudíž nestali terčem zákazu, protože by nezapadali do konceptu zářných zítřků či nějaké podobné představy o znovuzrození na troskách starého světa. Žádné takové představy Kreml neroztrubuje. Homosexuálové jsou na seznamu z důvodů revašistických. Putin odmítá Západ a vše s ním spojené, tedy i liberální inkluzivitu vůči jinak orientovaným. Bez uzardění cynicky tvrdí, že mu jde o obranu tradičních rodiných hodnot. A místo aby se snažil oslovovat davy na manifestacích, jako to udělal ještě dvakrát zpočátku invaze na moskevském stadionu Lužniki, stáhl se na okraj svého dlouhého stolu a společnost umrtvil.
Výsledek je monstróznější a efektivnější, než kdyby vládl s pomocí receptů ze staré fašistické kuchyně.
Lidé jdou poslušně, úzkostlivě a s vynalézavostí sobě vlastní za ním. Jeho projekt je proto pro nás hůře pochopitelný, než kdyby se jednalo o fašismus se známým tahem na branku utopické budovatelské modernity.
Rusko je také méně vypočitatelné než dřívější uctívači smrti a nepřátelé svobody. Nihilismus, který si osvojilo, mu otevírá možnost, aby se obrátilo kamkoliv. Nemá budoucnost a režim mu ji ani nijak líbivě nevykresluje. Otupělo, oněmělo. Ale zabodávat svoji vlajku na dobytých rozbombardovaných náměstích chce stále.
