Článek
Jedno se musí vládě Petra Fialy nechat. Národní ekonomická rada vlády se za jejího působení v tomto volebním období a ve svém aktuálním složení stala tím, čím by měla být. Tedy hybatelkou veřejné debaty o hospodářských otázkách v době, kdy z politiky vymizela k této debatě chuť, odvaha a z velké části i kompetence.
Také poslední výstup vládních poradců, 37 návrhů prorůstových opatření, je výborným nástrojem, jak pošťouchnout k činnosti i ministry, kteří už už doufali, že druhou půlku volebního období odkroutí bez větších akcí, jež by mohly ohrozit volební výsledek.
Chvályhodný přístup ekonomické rady má ovšem také svá rizika. Jedno z nich se ukazuje na debatě, jež se nyní rozbíhá kolem návrhů pro trh práce. NERV zcela správně kritizuje zatuhlost českého pracovního trhu. Složité najímání i propouštění zaměstnanců brzdí aktivitu firem i produktivitu práce a nepochybně patří k důvodům, proč je v Česku – v tomto případě u zaměstnavatelů – tak oblíbený švarcsystém, jenž dělá z Česka zemi podnikatelů, kteří sice nepodnikají, ale zato (skoro) neplatí daně.
NERV jako lék nabízí rozvolnění pravidel včetně institutu výpovědi bez udání důvodu a odkazuje se na dánský model „flexicurity“. Někteří veřejní představitelé zareagovali na podnět, ovšem zůstali jen u první půlky – propouštění bez udání důvodu. Třeba ministr financí Zbyněk Stanjura: „Jsem určitě pro. Je to jedna z věcí, na které se chceme soustředit. Když vidíte dlouhodobě nulovou nezaměstnanost, tak není žádný důvod, abychom nerozvolnili vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem,“ prohlásil šéf státní kasy – a nutno dodat, že zmínil také nutnost úpravy odstupného v případě bezdůvodné výpovědi.
Z druhé strany se chytila někdejší sociálnědemokratická ministryně práce a sociálních věcí a dnes poradkyně největší odborové centrály ČMKOS Jana Maláčová: „Pokud projde výpověď bez důvodu, na úřadech práce budou končit odboráři, starší lidé, mladé ženy, co chtějí založit rodinu, či lidé, co jsou nemocní nebo mají malé děti,“ obává se.
Zásadní je přitom nepřehlížet význam poznámky NERV právě o dánské inspiraci. O systému „flexicurity“, kombinujícím pružnost trhu práce a zabezpečení zaměstnanců, se učí na vysokých školách jako o dobře fungujícím, ba vzorovém modelu řízení pracovního trhu. Za pojmem se toho ovšem skrývá mnohem víc než jen snadné propouštění a odpovídající odstupné.
Dánové skutečně mohou dostat výpověď bez udání důvodu, ovšem po vyhazovu z práce se ocitají v bezpečné ochranné síti, která jednak hlídá jejich příjem a jednak jim aktivně pomáhá najít novou práci, případně se dovzdělat nebo přeškolit. Výsledkem je, že 80 procent nezaměstnaných Dánů nestráví na úřadu práce ani rok. Polovinu jich systém znovu zaměstná do tří měsíců. V Česku najdou do roka práci jen dvě třetiny nezaměstnaných, do čtvrt roku se na trh práce vrací necelých 30 procent.
Jinými slovy – Česko brzdí nejen rigidní trh práce, ale také špatně fungující aktivní politika zaměstnanosti, což je soubor opatření, která mají nezaměstnanému pomoci vrátit se do práce.
Dánské veřejné výdaje na zaměstnanost dosahují podle dat OECD z roku 2021 3,1 procenta HDP, Česko má v této kolonce 1,1 procenta HDP. Jenže to byl covidový rok, v němž se do těchto výdajů započítávaly podpůrné programy v čele s desítkami miliard za Antivirus. V roce 2019 činily české výdaje na podporu zaměstnanosti 0,4 procenta HDP, zatímco dánské 2,8 procenta. Většinu těchto výdajů, zhruba 80 procent, tvoří takzvaná pasivní politika zaměstnanosti, zjednodušeně vyplacené dávky podpory v nezaměstnanosti. Na aktivní politiku zaměstnanosti zbývají drobné.
Jinými slovy – flexicurity je skvělý model, ale není zadarmo. A jeho klíčovým pilířem ani zdaleka není pružné propouštění, ale právě výborná služba každému, kdo přijde o práci. Dánský systém dokáže vyplácet štědré dávky až po dobu dvou let, ale tím se systém sám motivuje k tomu, aby nezaměstnaní na úřadech práce trávili co nejkratší čas – když tam jsou, jsou drazí. Zároveň mají nezaměstnaní kromě solidního zajištění řadu povinností, pokud jde o aktivní shánění práce a účast na rekvalifikačních či jiných vzdělávacích kurzech.
Až tohle všechno zjistí Zbyněk Stanjura, až mu někdo spočítá, že flexicurity po česku by znamenalo výdaje na státní politiku zaměstnanosti nikoli zhruba 20 miliard ročně, ale aspoň 80, nebo raději spíš 120 miliard, dá se čekat, že jej nadšení dost rychle přejde. A patrně přijde s argumentem, že zase tak skvělý ten dánský model nebude, když tam mají vyšší nezaměstnanost (4,4 procenta) než v Česku.
Nejhorší možnou reakcí v takovém okamžiku by byl jakýsi neoliberální „cherry picking“, tedy vyzobávání jednotlivostí z dánského modelu. Například zavedení bezdůvodné výpovědi a pak už ničeho dalšího. Pak by skutečně mohlo hrozit, že se naplní výše citované obavy Jany Maláčové.
Flexicurity je extrémně zajímavý model, ale je složitý, vnitřně provázaný a logický. Neopatrné vyzobávání rozinek z tohoto dánského koláče by mohlo české ekonomice způsobit nehezkou otravu.
