Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V sobotu uplyne rok od inaugurace prezidenta Petra Pavla. Z pohledu vývoje českého prezidentství po sametové revoluci to byla velká změna ve formě i obsahu. Během uplynulých 365 dní se nejspíš víceméně usadilo to, co bude vnímáno jako forma výkonu Pavlova prezidentského mandátu. Obsah se přirozeně bude postupně vyjevovat a tvořit i v dalších čtyřech letech.
Forma Pavlova výkonu nejvyšší ústavní funkce v zemi se nerodila úplně hladce. Některé představy, jež vyplynuly z dlouhé předvolební kampaně plné nadšení, emocí, útoků a protiútoků, vzaly dost rychle zasvé. Svou inauguraci pojal Pavel jako velký triumf nad politickou érou prezidenta Miloše Zemana a jeho spojenectvím s Andrejem Babišem.
Nabitá volební kampaň vyvolala v Pavlově týmu dojem, že prezident má být se svými názory v českém veřejném prostoru přítomen téměř denně. Tak vznikl neuvážený příslib pravidelných týdenních tiskových konferencí, na nichž bude hlava státu veřejnosti představovat svůj program pro nadcházející dny. Velmi rychle se ukázalo, že v parlamentní republice s funkční a stabilní vládou nedává tak intenzivní komunikace hlavy státu smysl.
Ještě větším komunikačním fiaskem byl pramálo promyšlený projekt „prezidentského podcastu“ Podhradí. Na první pohled lákavá myšlenka se spektakulárně rozpadla. Od začátku bylo špatně úplně všechno. Zatímco moderátor Michal Půr sliboval měsíční periodicitu, Hrad souběžně mluvil o nepravidelném formátu vysílaném vždy, když bude mít prezident potřebu veřejnosti něco sdělit. Nakonec vyšly dva díly v červnu a září 2023 a pak se nad projektem zavřela voda.
Poté, co prezident a jeho tým pochopili, že hlava státu nebude ani hvězdou podcastového nebe, ani každodenním mediálním tahákem, ustálila se hradní komunikace na rozumném standardu projevů (dobrých i horších) k různým příležitostem a tiskových konferencí, když se opravdu něco děje - ať už jde o obsazení Ústavního soudu nebo o hradní kroky kolem penzijní reformy.
Ani různá komunikační škobrtání, ani selhání Pavlových poradců při výběru některých kandidátů na ústavní soudce, ani nedůstojné mocenské boje uvnitř hradní kanceláře, jež nedávno vyvrcholily výměnou kancléře, by ale neměly zakrýt základní, důležité a propastné rozdíly, které mezi Pavlovým prezidentstvím a vládou jeho předchůdce Miloše Zemana jsou.
Předně je velmi vítané, že Pavel se drží ústavních mantinelů a na rozdíl od Zemana necítí potřebu je v zájmu vlastního vlivu neustále zpochybňovat, rozostřovat a posouvat. Pavel je s ústavním vymezením prezidentské role mnohem spokojenější než Miloš Zeman. Nemá potřebu dělat z Hradu ani sídlo alternativního premiéra, ani kádrové oddělení Úřadu vlády, kde by kandidáti na ministry procházeli potupným „zkoušením“.
Přečtěte si analýzu Seznam Zpráv:
Jediné domácí politické téma, do nějž se Pavel zatím rozhodl pravidelněji a výrazněji vstupovat, je důchodová reforma. Začalo to zvláštním, ale nakonec dobře vysvětleným gestem podpisu pod snížením mimořádné valorizace souběžně s výhrůžkou ústavní stížnosti. Pokračovalo to demonstrativně opožděným podpisem přísnějších pravidel pro předčasné důchody.
Prozatím poslední prezidentovy kroky v této oblasti míří k prodloužení vyjednávání mezi vládou a opozicí o zásadnějších změnách v penzijním systému. I tady se ale Pavel soustředí hlavně na moderátorskou roli. Ačkoli má v poradním sboru velmi silné persony s nezpochybnitelnou expertizou, drží se spíše zpátky.
Jedním z překvapivých momentů Pavlova jinak příjemně pozvolného a neagresivního domácího výkonu prezidentské funkce byl novoroční projev, v němž prezident otevřeně apeloval na urychlení kroků k přijetí eura.
Ačkoli se zdálo, že tohle téma je vyřešené od prvního dne fungování koaliční vlády vedené tradičně skeptickou ODS, spustila Pavlova zmínka pozoruhodný politický cvrkot. Ten samozřejmě opět nikam nevedl. Ale schopnost prezidenta nadhodit téma k veřejné diskuzi zjevně nelze podceňovat.
Opatrný přístup v domácí politice si Pavel bohatě vynahrazuje v politice zahraniční. V té je od začátku zajedno s vládou Petra Fialy, nevznikají tu žádné třecí plochy, a díky tomu je česká zahraniční politika nejčitelnější a nejzásadovější za posledních mnoho let. Což je v čase blízké války na surově napadené Ukrajině k nezaplacení.
Prakticky bezešvá postojová jednota s kabinetem umožnila Pavlovi dopřát si k prvnímu výročí inaugurace skutečně impozantní mezinárodněpolitický dárek. Na velmi dobré cestě se zdá být jeho iniciativa nákupu velmi relevantního množství dělostřelecké munice pro Ukrajinu za využití financí od ad hoc vytvořené evropské koalice ochotných. Nákupy mají proběhnout v zemích mimo Unii, neboť zdejší sklady jsou po dvou letech od ruské invaze dost vybrané a výroba vázne.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, rozjížděla se v Česku naplno prezidentská volební kampaň. Byly tehdy četné úvahy, že nová bezpečnostní situace v Evropě by Pavlovi mohla pomoci ke zvolení. A také že zvolit si do čela země v takové situaci zkušeného vojáka možná není úplně špatný nápad. Dá se říci, že se potvrdilo obojí.
Pětina mandátu, kterou má Pavel za sebou, není mnoho. Během příštích čtyř let se mnoho věcí změní.
Je sice prima, že je prezident v domácí politice zdrženlivý, ale také se před ním dosud neobjevila žádná svůdná příležitost této zdrženlivosti pozbýt. Dejme tomu jako před Milošem Zemanem: Pár týdnů po jeho nástupu na Hrad padla rozhádaná a rozložená Nečasova vláda a položila čerstvému navrátilci z nedobrovolného politického důchodu k nohám bezmála absolutní moc.
Že se Zeman nijak neupejpal, si všichni pamatujeme. Prezidentský Rusnokův kabinet bez jakékoli legitimity zůstane velkým strašákem a zlou připomínkou, čeho všeho lze v čistě parlamentní republice dosáhnout s prezidentským mandátem z přímé volby, silným žaludkem a pružnou Ústavou.
Uvidíme, zda Pavel dostane šanci prokázat svou ústavní zdrženlivost také tváří v tvář skutečně lákavé zkoušce. Nějaké ho určitě čekají. Přinejmenším jsou za rok a půl sněmovní volby, z nichž může snadno vzejít vláda, jež nebude Pavlovi osobnostně ani názorově zdaleka tak blízká jako ta dnešní.
Po roce pobytu Petra Pavla na Hradě je těžko vynášet velké soudy. Jistě si lze s trochou fantazie představit v mnoha ohledech lepšího prezidenta. Ale při realistickém ohlédnutí za nabídkou, která před voliči na začátku roku 2023 ležela, se zatím dá říct, že si Česko pro tuhle dobu nevybralo vůbec špatně.
