Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V těchto dnech, jak to ke sklonku roku bývá, zaznívají politické zdravice, často dojemně optimistické. Což až tak nepřekvapuje, vždyť co jiného mají politici ve své věčné snaze o zalíbení vykládat. Jenže vtip je v tom, že příští rok příliš důvodů k optimismu nenabízí.
Bylo by fajn vybavit se do toho roku něčím, co by se dalo asi nejlépe označit jako odvahu k informovanosti. Jak nedávno spočítal týdeník The Economist, více než polovina lidstva žije v zemích, které v příštím roce chystají celonárodní volby. Hlasovat se bude v sedmdesáti státech, účast by měla dosáhnout dvou miliard. K urnám vyrazí i Češi. Kromě krajských a senátních voleb se bude rozhodovat o novém složení evropského parlamentu - v červnu napříč celou Unií naráz.
Proč zrovna takovou odvahu? Protože inflace, migrační tlak a mediální negramotnost tváří v tvář dezinformacím stále vytvářejí živnou půdu pro populismus. Bylo by hloupé mávat nad tím rukou ve smyslu: no a co, kdyby to v Evropském parlamentu dopadlo jako v Nizozemsku, kde nedávno triumfoval demagog Geert Wilders, vždyť svět se nezbořil. Naopak. Kdyby evropský parlament přišel kvůli obstrukcím a destruktivnímu chování o svou akceschopnost, brzy by se to mohlo dost tristně projevit třeba na úsilí o energetickou bezpečnost zemí EU, což je navýsost aktuální téma vzhledem k pokračující ruské agresi vůči Ukrajině a setrvale rostoucím cenám. Podobně lze poukázat na hospodářský růst. Ten je v zemích se společnou měnou zhruba nulový, v Česku momentálně dokonce záporný.
Za takové situace by zkrátka bylo záhodno, aby se parlament - coby počáteční kovárna unijní, a tedy i české legislativy - nestal kvůli populistům sice méně nudným, jenže pro Evropu sebeničivým politickým cirkusem.
Odvaha k informovanosti je něco, co by člověk přál Tchajwancům, kteří se budou za pár týdnů rozhodovat mezi prezidentskými kandidáty ze tří stran, z nichž se jedna - Kuomintang - staví dost shovívavě k režimu v pevninské Číně. Nebo by to člověk přál Indům. Ti se budou ve volbách vyslovovat o vládě Naréndry Módího, jenž se do dějin zapisuje jako vlajkonoš hindského nacionalismu, nepřátelského vůči menšinám. A pak to lze přát všem, kteří se těší na pařížské olympijské hry. Mezinárodní olympijský výbor však přijal ostudné rozhodnutí, že na nich mohou závodit též individuální sportovci z Ruska a Běloruska. Vystavit účastníky z Ukrajiny jejich přítomnosti bude potupnou demonstrací morálního bankrotu.
Více k tématu:
Jako hlavní politická událost roku se ale rýsují prezidentské volby v USA. Nepříliš úspěšného, málo oblíbeného a před zraky celého světa zdravotně uvadajícího jedenaosmdesátiletého prezidenta se chystá vyzvat notorický lhář a narcis, jemuž bude v okamžiku voleb osmasedmdesát.
Snad jen po gerontologické stránce inspirující duel Joe Biden vs. Donald Trump sice není ještě daný, neboť zejména u republikánů se chystají se začátkem ledna primárky, v nichž to ještě může být zajímavé. Hned v druhém dějišti, New Hampshiru, šlape podle průzkumů Trumpovi na paty konzervativka starého, řekněme reaganovského střihu Nikki Haleyová, jíž je dnes jedenapadesát let a v poslední době se na ni dost upřela pozornost v naději, že republikáni díky ní snad ještě nevejdou do dějin jako banda nihilistů.
Kdyby však přece jen zůstalo u obou pánů, přisuzují nyní zprůměrované americké předvolební průzkumy lehký náskok Donaldu Trumpovi, který boduje zejména tím, že se za jeho vlády podařilo víc uhlídat před migranty jižní hranici s Mexikem. Trump se přitom už svěřil, že by se minimálně jeden den chtěl po svém zvolení chovat jako diktátor.
Co vše by si přál za ten den stihnout, neprozradil. Zato ale v poslední době hovoří s pomocí výrazů, které hodně připomínají dikci nacistických pohlavárů. Jeho oponenti jsou „havětí“ a migranti přicházející do Spojených států za lepším životem „otravují krev naší země“. Nezdráhá se s obdivem citovat Putinovy výroky, třeba ten o „prohnilosti americké demokracie“. A když v říjnu vypukla válka ve Svaté zemi, označil Trump militanty z teroristické organizace Hizballáh za „velmi chytré“.
Příští rok uplyne sto let od smrti Vladimira Iljiče Lenina, člověka, v jehož případě selhala odvaha k informovanosti u všech, kteří ho ještě mohli zastavit, než uvedl do chodu masové vraždy, hladomory, války a beztrestnost fízlů. Selhaly carské úřady, stejně tak jako ho před bolševickým převratem neodhadly tajné služby evropských mocností, když se jim v jejich metropolích procházel před nosem. V Evropě dokonce tehdy tu a tam panoval naivní názor, že bude lepší tohoto lžiproroka nechat jít za svým ve smyslu výše zmíněného „vždyť se svět nezboří“, a pak jej jaksi využít ve svůj prospěch, třeba jako spojence v nějaké válce.
Výsledkem ovšem je, že Rusko už sto let kráčí cestou uzurpátorství a hodnotového zmaru s cílem ničit vše kolem sebe. Tragikomickou estrádou opět náramně ilustrující tento pro celý svět nebezpečný zmar budou ruské prezidentské volby chystané na březen. Samozřejmě v nich zvítězí – hádejte kdo.
