Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jedno je jasné – takovou tiskovou konferenci, jakou si ve čtvrtek odpoledne v Poslanecké sněmovně užil Petr Fiala, by chtěl aspoň jednou zažít každý politik. Natěšené, napjaté a zvědavé publikum. Úsměvy. Vlídná atmosféra. A navrch samozřejmě důležité oznámení, že jednání s nespokojenými lékaři díky intervenci premiéra pokročilo a hrozba protestu je (téměř) zažehnána.
Petr Fiala si od počátku své premiérské kariéry buduje image šikovného vyjednávače, který umí posadit účastníky sporu ke stolu a trpělivě je dovést k dohodě. A tady přidal k této stavbě další mohutný kámen.
Jenže Fialův zdánlivý triumf je v této chvíli zcela povrchní jev. Lékařský protest dosud oficiálně odvolán není. A může se stát, že ani odvolán nebude.
Normální fungování nemocnic od příštího týdne dál závisí na tom, zda se podaří najít mechanismus, kterým by byl stát schopen centrálně garantovat zvýšení lékařských výdělků i v zařízeních, která stát neřídí. Na to premiér vsadil opravdu hodně. Pokud by nakonec k dohodě nedošlo a protest pokračoval, stane se z Fialovy hvězdné tiskovky politická noční můra.
Podle všech dosavadních vyjádření se zdá, že Petr Fiala byl ochoten lékařům slíbit, že se takový mechanismus v nejbližších dnech najde. Co kromě touhy připsat si politický triumf jej k takovému slibu přimělo, není jasné.
Žádný takový nástroj při současném nastavení českého zdravotnictví a zákonů, jimiž se řídí, totiž neexistuje. Stát dosáhne do hospodaření a platových tabulek v přímo řízených organizacích (především fakultních nemocnicích). Dál ne. Všude jinde se výplaty určují smlouvou zaměstnavatele a zaměstnance.
To samo o sobě neznamená, že to, co Fiala slíbil, se nedá udělat, nebo aspoň zkusit. Premiér sází na institut takzvaných úhradových dodatků. I když to bude trochu nuda, tak je asi vhodné si říci, co to takový úhradový dodatek je.
Zdravotní pojišťovny uzavírají s nemocnicemi dlouhodobé smlouvy, v nichž si u nemocnic objednávají poskytování péče v nějakém rozsahu. Výše úhrad za jednotlivé zdravotní služby a výkony vyplývá z úhradové vyhlášky vydané Ministerstvem zdravotnictví. To je základ.
K těmto smlouvám mohou pojišťovny uzavírat s jednotlivými zařízeními právě úhradové dodatky, v nichž mohou být ujednání, která jdou nad rámec vyhlášky. Pojišťovna může například nabídnout vyšší úhradu za některé výkony a na oplátku od nemocnice požadovat vylepšení nebo častější využívání systému objednávání pacientů.
Co je zásadní – úhradový dodatek, tak jako každý dodatek ke každé smlouvě, musí mít podpis obou smluvních stran, tedy jak pojišťovny, tak nemocnice. Lze si představit, že VZP jako největší pojišťovna na politický pokyn – jinak by k tomu neměla žádný důvod – vypracuje úhradový dodatek, v němž nemocnici nadiktuje mzdové podmínky pro lékaře. Už hůře si lze představit, co by ředitele nemocnice přimělo takový dodatek s pojišťovnou podepsat a vzdát se vlastní autonomie v nakládání s nemocničními prostředky.
Mohlo by se stát, že VZP udělá ze „mzdové tabulky“ součást širšího úhradového dodatku, obalí tuto hořkou pilulku nějakým cukrem nebo vymyslí jiný způsob, jak dát ředitelům (mafiánským žargonem řečeno) „nabídku, kterou nebudou moci odmítnout“. Zdá se, že právě tímto směrem se v tuto chvíli úvahy premiéra i lékařů ubírají. Což není dobře.
Co by takový scénář znamenal? Především popření funkce zdravotních pojišťoven v systému. VZP, která má být veřejnoprávním a samosprávným plátcem péče hájícím zájmy svých klientů, by se stala poslíčkem, který bez ohledu na ekonomickou racionalitu a efektivitu vynakládání prostředků prostě doručí politické zadání do zdravotnických zařízení. A také pákou, přes niž bude vláda politickou dohodu s nespokojenými lékaři prosazovat. Jednalo by se o velmi nebezpečný precedens pro všechna další vyjednávání ve zdravotnictví.
Zejména mocná VZP, jejíž správní rada je obsazována čistě politicky (10 členů vybírá vláda a 20 Sněmovna), často čelí kritice, že je příliš zpolitizovanou institucí. Že více než na zájem klientů a efektivitu výdajů dbá na bezpečné proplouvání politickými turbulencemi a snahu vyhovět momentálnímu zadání vládnoucích stran. Pokud by přistoupila ke mzdovému „vydírání“ nemocnic přes úhradové dodatky na základě vládní objednávky, ještě by si v těchto debatách pohoršila.
Byl by to obří skok směrem k centrálně řízenému státnímu zdravotnictví, v němž jsou zdravotní pojišťovny nadbytečné. Na uplatňování přímého politického vlivu ve státním zdravotnictví by stačily mnohem menší a levnější nástroje.
Přitom je to celé úplně zbytečné. Při pohledu na vývoj lékařských výplat je zjevné, že zvýšení tabulkových platů ve státních zařízeních vede i k růstu mezd v nestátních zařízeních. Už přes 10 let jsou průměrné platy v přímo řízených nemocnicích o něco vyšší než mzdy v krajských a soukromých nemocnicích.
Dynamika růstu výdělků je ale téměř stejná. Podle dat ÚZIS stoupl průměrný plat lékaře ve zdravotnictví (ve státních nemocnicích) mezi lety 2012 a 2022 o 67,8 procenta, zatímco průměrná mzda (v ostatních zařízeních) o 70 procent. Žádné sofistikované mechanismy na to nebyly potřeba, stačila prostá logika a dynamika trhu práce.
Zdá se, že nespokojení lékaři se ve spolupráci s vládou chystají vynalézat nástroj, který je sice úplně zbytečný, ale zato může být systémově velmi nebezpečný. Takových snah by bylo nejlepší okamžitě zanechat.
