Článek
Předvánoční masová vražda v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zůstane ještě dlouho citlivou, traumatizující událostí. V první řadě v rovině osobní, kde je namístě soustrast a lítost, ale také v rovině společenské. A právě na ni je nutné dál klást nepříjemné otázky.
Hledání odpovědí nikdy nenapraví škody vrahem napáchané, ale může a mělo by pomoci nasvítit způsoby, jimiž je možné snižovat riziko do budoucna. A to je důležité.
Rovnou je třeba říct, že pokud jde o komunikaci a otevřenost, česká policie v čele s policejním prezidentem Martinem Vondráškem pracuje velmi dobře. Obsáhlá a trpělivá úterní tisková konference by mohla vstoupit do učebnic, přestože oficiálně byla věnována jen málo překvapivému a atraktivnímu sdělení, že vnitřní kontrola nenašla v policejním postupu kolem zásahu na fakultě žádné vážné pochybení. Snahu podepřít tuto informaci autentickými záznamy z policejních kamer, obsáhlým výkladem i kontextem policejní práce je nutné ocenit.
To ovšem neznamená, že by policie dál neměla dostávat k případu otázky ohledně svého postupu. Známe už mnoho odpovědí, ale ne všechny. Také v komunikaci policistů se zaměstnanci a vedením filozofické fakulty byly zřejmě o dost větší rezervy, než policie připouští.
Stejně tak se z hlediska komunikace velmi slušně drží ministr vnitra Vít Rakušan. Nicméně na jeho příkladu už lze sledovat pokusy proplout problémem za cenu minimálních politických škod.
Když 12. prosince uváděl Rakušan do druhého sněmovního čtení novelu zákona o zbraních a střelivu, mohl se přetrhnout, aby kolegům ve Sněmovně vysvětlil, jak je česká zbraňová legislativa dobrá. Jedním z úkolů novely tehdy podle ministra vnitra bylo „prostě neustupovat v některých zásadách naší zbraňové legislativy, která je dlouhodobě tradičně kvalitní a v mnoha ohledech evropsky vysoce nadprůměrná“. Dále ministr prohlásil: „Nový návrh zákona o zbraních a střelivu zachovává značnou přísnost podmínek, za kterých může osoba získat přístup ke zbraním, ale odbourává přebytečnou byrokracii, významným způsobem snižuje administrativní zátěž držitelů zbraní i státních orgánů.“
S poslanci ostatních stran si v podstatě notoval. Největší starostí opozice bylo, že novela zhoršuje postavení výrobců flobertek.
O devět dní později za sebou střelec na filozofické fakultě nechal 14 mrtvých. A tentýž ministr Rakušan o téže novele začal prohlašovat, že jde vlastně o zásadní zpřísnění kontroly zbraní. Pro což lze v návrhu najít jisté argumenty. Nicméně následně se dost zamotal do otázky povinných psychotestů, které slíbil, jenže novela takové opatření neobsahuje. Formulace, která prodejce zbraní zavazuje hlásit neobvyklé nákupy, pokud pojmou „důvodné podezření“, je navíc dost vágní. Jinými slovy – dávalo by asi smysl, když už je zákon „otevřený“, vrátit jej příští týden při třetím čtení o krok zpět, a to, co víme o předvánoční tragédii, do něj aspoň částečně promítnout.
Otázek ale musí následovat mnohem víc a zasahovat budou do mnoha oblastí. Mávat povinnými psychotesty je vděčné, ale při současné mizerné dostupnosti psychologické a psychiatrické péče vůbec není jisté, jestli na něco takového máme kapacity. Zejména pokud by takové prověření nemělo být jen byrokratickou formalitou, což by jistě nemělo, jednalo by se ročně o tisíce hodin práce nedostatkových odborníků na lidskou duši „jen“ kvůli této agendě.
S tím souvisí extrémně citlivá a bolavá, ale také důležitá otázka motivu střelce. Jeho zkoumání je v tuto chvíli předmětem běžícího trestního řízení, takže policie v tomto směru mlčí. Víme jen, že existují dopisy. Jejich obsah není podstatný a doufejme, že se nikdy nikde neobjeví. Ale základní informaci o tom, co vraha k jeho činům vedlo, bychom se časem dozvědět měli. Nevíme ani, zda byl psychiatrickým pacientem. Můžeme se sice třeba domnívat, že jím být měl, ale ne každé hrůzné jednání se dá vysvětlit duševní poruchou.
Ačkoli motiv střelce neznáme, obecně platí, že špatná dostupnost péče o duševní zdraví společně se stále přítomnou stigmatizací duševních poruch a poměrně nízkým povědomím o jejich projevech je velký problém. A to zdaleka nejen kvůli kapacitám posuzování žadatelů o zbrojní průkaz. Zásadním důsledkem je často pozdní záchyt těchto onemocnění a jejich odhalení až ve fázi sebevražedných pokusů nebo jiného extrémního jednání.
Znovu – nemáme potvrzeno, že by u vraha z filozofické fakulty došlo k zanedbání psychologické či psychiatrické péče. Nevíme a nikdy vědět nebudeme, zda by její zásah dokázal zabránit tragédii. Úvahy a otázky však do této oblasti směřovat musí přinejmenším se stejnou intenzitou jako do oblasti zbraňové legislativy.
Na některé věci se zkrátka musíme dál ptát, i když to bolí. Odpovědi mohou být opravdu důležité.
