Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Poslaneckou sněmovnou prošel takzvaný konsolidační balíček. Je celkem jedno, jestli to interpretujeme jako „černý pátek pro českou ekonomiku“, anebo to doprovodíme obrázkem rašící zelené rostlinky z fotobanky. Je to prostě fakt. Stejně jako to, že se vládní koalici podařilo (za cenu drsného zacházení s jednacím řádem Sněmovny) protlačit opatření dolní komorou dost brzy na to, aby začala platit včas, i kdyby ještě došlo k zádrhelu v Senátu nebo na Hradě.
Když se člověk podívá na velkohubá prohlášení vládních představitelů, teatrálně pohoršené lídry opozice, ale i na obrovské množství energie spotřebované v desítkách hodin obstrukcí, skoro by nabyl dojmu, že do Sbírky zákonů nakročil nějaký skutečně zlomový zákon. Třeba některá z těch zásadních systémových reforem, o jejichž potřebě se ví a mluví přes čtvrt století.
Tak to se opravdu nestalo.
Ne že by konsolidační balík nebyl důležitý. Je. Bez něj by vyhlídky na hospodaření státu v příštích dvou letech vypadaly nepochybně mnohem hůř. Ale vydávat jej za „jednu z nejdůležitějších věcí tohoto volebního období“, jak činí premiér Petr Fiala? To je poněkud málo ambiciózní. Je to ostatně také v rozporu s tím, co říká ministr financí Zbyněk Stanjura. Ten těsně před závěrečným hlasováním ve Sněmovně prohlásil, že když se auto řítí proti překážce (v tomto případě míněny státní finace proti hranici dluhové brzdy), je lepší včas ubrat plyn a postupně přibrzďovat, než tři metry před překážkou zatáhnout ruční brzdu.
Konsolidační balíček má být v této metafoře oním přibrzděním. Proč ne. Ale jde skutečně jen o první krok k cíli, jímž je vyhnout se srážce s dluhovou brzdou, která by si vyžádala zavedení drastických opatření (například nucené vyrovnání rozpočtu z roku na rok).
V příštím roce má balíček vylepšit veřejné finance zhruba o 97 miliard korun, z toho zhruba dvě třetiny tvoří snížení výdajů (dotací a podpory cen energií) a třetinu zvýšení příjmů, tedy daní. Souběžně ovšem vláda navyšuje výdaje na obranu o 40 miliard, dluhová služba bude příští rok dražší o 25 miliard, 11 miliard si vyžádá automaticky valorizovaná platba za státní pojištěnce, dvě miliardy spolkne nová Digitální agentura a tak dále.
Jak ve své zprávě píše Národní rozpočtová rada: „Při pohledu na větší detail fiskálních parametrů rozpočtu je (…) zjevné, že velkou část konsolidačního úsilí pohltí nové výdaje, které jsou vládou schvalovány (…), nebo jsou důsledkem nárůstu zadlužení.“ Jinými slovy - vláda svou konsolidační snahou skutečně ušetří, ale vlastně ušetří jen na to, co se zároveň sama rozhodla jinde utratit.
Na jednu stranu je to chvályhodné. Pokud by – bez ohledu na hodnocení konkrétních politických priorit – tímto způsobem hospodařily všechny české vlády, nemuseli bychom se zdravím veřejných financí vůbec zabývat. Zkrátka: chci-li si něco pořídit, třeba hezkou stíhačku nebo agenturu pro digitalizaci, musím na to jinde ušetřit.
Na straně druhé z toho vyplývá, že konsolidační balíček zase není tak moc konsolidační. Namísto stokrát proklamované ambice veřejné finance „ozdravit“ o něm lze říci spíše to, že „zdravotní stav“ veřejných financí se díky němu prudce nezhorší. Ačkoli i to lze brát za dobrou zprávu, na žádné velké konsolidační chlubení to není.
Již citovaná zpráva rozpočtové rady to ukazuje na vývoji takzvaného strukturálního salda, tedy nerovnováhy mezi příjmy a výdaji, kterou si s sebou stát vleče bez ohledu na jednorázové výdaje či investice nebo stav ekonomiky. Deficit veřejných financí se podle vládního plánu příští rok dost zásadně sníží z 3,6 na 2,2 procenta HDP. To vypadá dobře, ba „konsolidačně“, jenže do tohoto čísla vstupuje nejen hospodaření vlády, ale také (obvykle odpovědnější) hospodaření samospráv. Strukturální deficit ukazující nesoulad mezi příjmy a výdaji státu, klesne jen zcela symbolicky z 2,3 na 2,2 procenta HDP.
Stručně řečeno, myslí-li vláda svá slova o skutečné konsolidaci veřejných financí vážně, je nezbytné, aby po čerstvě schváleném balíčku přišla další opatření, možná i další balíčky. Přesto ministr financí Zbyněk Stanjura tvrdí, že další balíček se připravovat nebude.
Vláda ale ve svém programu neslibuje, že nezhorší stav veřejných financí. Slibuje ale, že jej zásadně zlepší, stabilizuje, ozdraví. To se nedá udělat bez snížení strukturálního deficitu. A strukturální deficit nelze snížit bez zásadních úspor v mandatorních výdajích, anebo bez zásadního navýšení příjmů státu. A takových věcí lze zase dosáhnout jen změnami v zákonech, tedy, málo platné, nějakým dalším balíčkem, který už nebude jen pokrývat nové výdaje, ale bude řešit staré dluhy.
Chce-li tedy Fiala předávat svému nástupci veřejné finance ve významně lepším stavu, než v jakém je dostal, měli by ministři brzy otevřít debatu o tom, co může a nemůže být ve druhém či třetím konsolidačním balíčku.
