Článek
Za kolébky moderní evropské demokracie bývají označovány Anglie a Švýcarsko. Jak známo, dnes se v obou zemích smí volit korespondenčně. A to se týká nejen Angličanů či Švýcarů pobývajících v cizině, ale především domácí populace. V četných volbách a referendech alpské země obvykle hlasuje na dálku devět z deseti voličů, zatímco seznam „kamenných“ volebních místností se zužuje.
Tuzemská Sněmovna by měla začít příští týden projednávat korespondenční volbu, kterou by mohli využít Češi žijící v cizině. Pokud Parlament změnu volebního zákona schválí, přiblíží se zdejší poměry civilizovanému světu. Přesto půjde nejvýš o začátek potřebných změn.
Třeba v sousedním Rakousku už před 17 lety zavedli takzvané volební karty. Politici tehdy zřejmě usoudili, že zahraniční Rakušané jsou dost chytří na to, aby kartu se zaškrtnutou kandidátkou poslali do volebního okrsku, k němuž mají nejbližší vztah. Uvěřili ovšem i tomu, že stejnou operaci zvládne jejich občan, který se zdržuje v Rakousku, jenom se o volebním víkendu třeba nechce předčasně vracet z chalupy.
Experiment u sousedů se osvědčil. Volební kartu využilo v posledních volbách do Národní rady rekordních 1,07 milionu voličů. Z toho 60 tisíc karet přišlo z ciziny.
Korespondenčnímu hlasování neublížil ani lapsus při prezidentské volbě v roce 2016. Tehdy radikálně pravicová strana FPÖ uspěla u ústavního soudu se stížností, podle níž některé volební komise začaly obálky s volebními kartami rozlepovat ještě před uzavřením volebních místností. Kvůli zrušeným volbám muselo Rakousko na prezidenta čekat o půl roku déle. Přesto obliba volebních karet rychle roste.
Pokud novela českého volebního zákona projde, vydá se Česko v podstatě rakouským směrem, nabídne však svým voličům komplikovanější a méně efektivní model. Zahraniční Češi dostanou možnost poslat své hlasy poštou na nejbližší velvyslanectví, které je následně přidělí kandidátům z vylosovaného volebního kraje. Dokumentace k novele volebního zákona se neodvažuje předpovědět, kolik zájemců o korespondenční volbu se mezi 500 až 600 tisíci zahraničních Čechů najde. Pokud se zachovají podobně jako Poláci při loňských volbách do Sejmu, využije novou možnost zhruba desetina z nich.
Opozice se (možná oprávněně) bojí, že krajané budou volit spíše středopravé, tedy vládní strany. „Využijeme všechny nástroje, abychom tomu zabránili,“ postavil se proti korespondenční volbě první místopředseda ANO Karel Havlíček. Myslel tím vedle sněmovních obstrukcí i případnou ústavní stížnost. Očividně své obavy nadsazuje.
Vládní strany nemusí vytrhnout, ani kdyby teoreticky všech očekávaných 50 až 60 tisíc hlasů z ciziny připadlo jim. V byrokraticko-matematických hlubinách tuzemského volebního systému se taková výhoda snadno ztratí. Třeba při sněmovních volbách roku 2021 přesvědčila koalice Spolu o 36 tisíc voličů víc než hnutí ANO. Jeden poslanecký mandát tehdy odpovídal asi 20 tisícům hlasů. Podle kupeckých počtů tedy měla Fialova koalice získat o dva mandáty víc než ANO. Po rozpočítání mandátů podle volebních krajů ovšem získalo o jeden víc naopak hnutí Andreje Babiše.
Proto by ani opozici nemuselo tolik vadit, co se v novele zákona navrhuje. Potíž je spíše v tom, co v ní chybí. Na rozdíl od rakouských voličů žijících v Rakousku jsou Češi žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle svých politiků pořád příliš hloupí na to, aby dostali volební kartu a svůj hlas hodili ve správné obálce do poštovní schránky. Nadále smějí pouze žádat o voličský průkaz, s nímž se musejí osobně dostavit k volební urně v místě, kde zrovna tráví volební čas, a vybrat si mezi kandidáty z kraje, v němž nebydlí. Proto také zájem o tuzemské voličské průkazy zdaleka nedosahuje obliby volebních karet u sousedů.
Navštívit volební místnost ve slavnostně vyzdobené škole, vybrat v utajení za plentou správný lístek, skrýt ho v obálce a pak vložit do urny představuje podle obvyklého výkladu účast na svátku demokracie. Ovšem smyslem demokracie není slavit, ale hlavně volit.
