Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V tradičním uvažování českého provinčního Hobitína vnímáme Brusel jako zlo, na které buď všechno svádíme, anebo se mu posmíváme, co to tam mají za nápady a jak jsou tam všichni hloupí. Prostě místo, které je vhodné jedině jako odkladiště pro politiky, které chceme potrestat, případně se jich relativně důstojně zbavit.
Teď ale poprvé sledujeme něco jiného. Vládní strany se dohadují už dnes, tři čtvrtě roku před evropskými volbami, po nichž se bude formovat nová Evropská komise, kdo by v ní měl za Česko sedět a jaké portfolio by měl mít na starosti.
Podle nepsané gentlemanské koaliční dohody připadá nominace eurokomisaře předvolební koalici STAN a Pirátů. Adeptů je hodně. Starostové křeslo nabízejí prezidentské kandidátce Danuši Nerudové, aby ji přilákali do svých řad. Zájem má i ministr průmyslu Jozef Síkela nebo exposlanec Jan Farský.
A do toho se ozývá nespokojená ODS s tím, že Starostové na křeslo nemají automatický nárok. A že navrhují slabé kandidáty. A že když nepřijdou s pořádným jménem, které bude mít v Bruselu autoritu a sílu, raději navrhnou někoho svého.
Můžeme to celé chápat jako klasický nechutný mocenský boj, ale můžeme na tom najít také jednu docela pozitivní věc. Procitnutí tuzemské politické elity, která si po letech klausovsko-zahradilovského ohrnování nosu nad hloupým Bruselem konečně uvědomila, kde leží skutečné těžiště rozhodování. Ať se nám to líbí nebo ne, v Praze to není. Většina legislativy už jde dávno z Unie, jejíž součástí jsme se dobrovolně rozhodli být.
Co vedlo k procitnutí nás Čechů, abychom se o Brusel víc zajímali, pokud chceme skutečně něco změnit a prosadit, nikoliv jen nadávat? Možná dvě poslední velké globální události - pandemie covidu a válka na Ukrajině. Česká kotlina, neomylně přesvědčená, že tady všechno víme a umíme nejlíp, a ostatním ještě rádi poradíme, najednou zjistila, že velké problémy se nedají vyřešit jinak než společně.
Skutečný význam a sílu Bruselu, kterým jsme tak rádi opovrhovali, vzali v potaz nejen politici. Třeba takoví zaměstnanci v tuzemských tradičních oborech, jako je automotive nebo energetika, nedávno pochopili, kde se rozhoduje o jejich budoucnosti. O tom, jaká budou dělat auta nebo z čeho budou vyrábět elektřinu. Zjistili, že i když v televizi vidí skoro všechny domácí politiky nadávat na Green Deal, ve skutečnosti s tím nic neudělají a nic nezmění.
Zdá se tedy, že 20 let po vstupu do Evropské unie snad konečně máme celospolečenskou shodu na tom, že do Bruselu bychom měli posílat ty nejlepší a nejschopnější.
Už žádné odkladiště nebo opakování ostudy kolem výběru prvního českého komisaře v roce 2004. Tehdejší premiér Vladimír Špidla si ve vládní koalici vydupal, že jím bude exministr životního prostředí Miloš Kužvart. Ten ale při první návštěvě Bruselu pochopil, že na vysoký post nemá. A chudák premiér Špidla přímo ve Sněmovně omdlel, když mu Kužvart s díky oznámil, že to nakonec nebere.
Dnes sledujeme opak: boj o křeslo v unijní vládě a hledání pátého českého komisaře či komisařky – po Pavlu Teličkovi, Vladimíru Špidlovi, Štefanu Fülem a Věře Jourové. Ambicí je konečně získat nějaké vlivnější portfolio – nějakou ekonomiku, finance nebo energetiku. Tohle není práce pro nikoho jiného než pro premiéra Petra Fialu, jenž musí pragmaticky lobbovat, jako to dělají lídři ostatních zemí.
Nabízí se ideální šance „kapitalizovat“ úspěšné české předsednictví. Fiala by se musel rozjet za šéfkou komise Ursulou von der Leyenovou a říct: Všichni jste si pochvalovali, jak se nám to řízení Evropy povedlo, takže my teď chceme nějakou odměnu - pořádný resort, na který nabízíme tohle zvučné jméno.
Když to neudělá, stane se novému komisaři totéž co Věře Jourové, které byla přidělena spravedlnost, transparentnost a hodnoty s vysvětlením, že k Čechům s havlovskou tradicí se přece taková morální agenda hodí. Výsledkem bylo, že česká eurokomisařka opakovaně kárala Poláky a Maďary, spojence ve Visegrádské skupině, která se pak téměř rozložila.
Chceme-li něco opravdu změnit, prosadit a mít vliv na konečný výsledek, musíme pochopit, že do unijní vlády neposíláme diplomata. To není žádná zahraniční politika, to je naše domácí politika. Nesmíme hledat uhlazeného řečníka, ale klasického pragmatika, který umí hrát bruselské hry.
Špičkový komisař, který bude v Evropské komisi prosazovat také české zájmy (stejně jako německý bojuje za německé nebo francouzský za francouzské, i když se to tak oficiálně nesmí říkat), je ale nakonec jen základem úspěchu. Coby člen unijní vlády po pěti nebo deseti letech skončí. Kdo v bruselských institucích zůstává, jsou úředníci.
Známou slabinou Česka je, že jich tam máme málo. Statistiky ukazují, že v přepočtu na obyvatele jsme dokonce podzastoupeni. Sice to platí o všech nových členských zemích, ale jsme na tom hůře než Slovensko, Polsko i Maďarsko. Z celkového počtu zaměstnanců Evropské komise tvoří čeští úředníci pouhých 1,6 procenta, v ideálním případě by jich mělo být dvakrát tolik.
Aktuálně dokonce nemáme nikoho na rozhodujících pozicích, žádného šéfa generálního ředitelství, což je úřad odpovídající našim ministerstvům. V minulosti aspoň jeho zástupcem byl Ladislav Miko na životním prostředí, výš jsme se nikdy nedostali. Na pozicích o stupeň nižších má Česko dnes dva lidi – Irenu Moozovou jako ředitelku pro rovné příležitosti a Jana Pánka coby šéfa pro jadernou energetiku.
Současná i všechny dosavadní vlády to věděly a slibovaly, že se budou soustředit na výběr, školení a přípravu kvalitních lidí na bruselská úřednická místa. Ve skutečnosti s tím ale žádná nic neudělala.
Ano, Univerzita Karlova a Vysoká škola ekonomická letos s velkou slávou spustily přípravný kurz pro zájemce o práci v evropských institucích. Ale třeba Poláci mají takových kurzů stovky a fungují už celé roky.
