Článek
Opakovaně se objevují polemiky kolem angažmá starších lidí ve veřejném životě a zvláště ve vysoké politice. Diskuze a negativní názory kulminují kolem voleb, složení kandidátek, případně problémů rezortních či regionálních. Výpady proti konkurentům pracují kromě základní politické příslušnosti, byť již podvázaně, s narativy rasovými, etnickými, náboženskými a podstatně volněji i genderovými a věkovými.
Gerontokracie se stala symbolem stagnace, zaostávání, brzdy pokroku, nechápání technologického vývoje, společenských změn a nálad. Starší, natož starý politik (kde jsou hranice obého?) navíc „netáhne“ mladé voliče a je obviňován z oddalování generační obměny, předání pozic/moci nástupnickým generacím.
Společenské změny 60. let byly spouštěny revoltou mládí proti „tak i tak“ „starému“ establismentu, včetně generačních „čistek“ na vysokých školách (výrazně ve Francii). Baštou „stagnační gerontokracie“ jsou z podstaty věci nedemokratické systémy neschopné přirozených obměn mocenských elit včetně generačního a tím i věkového aspektu. Typickým příkladem byly a jsou bolševická či fašistická totalita nebo některé monarchie. Gerontokraté tam většinou nejsou do funkcí dosazováni ve stáří (kde je hranice?), ale zestárnou v nich během dlouhého vládnutí, respektive zastávání úřadu.
V demokratických státech jsou přirozeným regulátorem pokojných obměn volby, byť nejsou schopny zabránit uchopením moci a pak dlouhým vládnutím populistů, budoucích totalitních vládců. Přes veškerou propagandu, marketérství či mediální kampaně je to nakonec „hlas lidu/hlas boží“, který rozhodne o přijatelnosti toho kterého kandidáta.
V posledních letech se nejen v Česku objevují pochybnosti o vhodnosti ba způsobilosti starších lidí (především ve věku kolem 80 let) k „vládnutí“, k výkonu funkcí a úřadů. Aktuálně se hovoří zvláště o současném americkém prezidentovi USA Joe Bidenovi (nar. 1942, ve funkci od roku 2021, tedy od 79 let) a o žhavém kandidátovi na znovuzvolení americkým prezidentem Donaldu Trumpovi (nar. 1946, zvolen by tedy byl ve věku 78 let).
Nominace i volba „seniorů“ (kdy a proč se člověk z dospělého stává společenským seniorem?) do vrcholné funkce může odrážet demografickou situaci překlápění chorobně krátkověké společnosti v přirozeně dlouhověkou s přibýváním počtu i podílu starších lidí posílených zestárnutím početné poválečné generace (baby-boomers) i poklesem porodnosti. Může odrážet příklon společnosti k předpokládané umírněnosti starších politiků vůči překotnému technickému „pokroku“ a společenskému vývoji iniciovanému „mladými reformátory“. Může reflektovat i nesporné zlepšování funkčního stavu v pokročilém věku během posledních desetiletí včetně přibývání dlouhověkých lidí v přirozeně velmi dobrém stavu. To vše může přispívat ke změně vztahu k „osmdesátníkům“ jako subpopulaci.
Zcela zásadní však je, abychom v podstatných záležitostech přistupovali k lidem obecně, tedy i k politickým kandidátům, osobnostně, jako k jednotlivcům. Nikoliv skupinově, stereotypizovaně (stereotypizace je jádro latentní diskriminace): Co běloši, ateisté, ženy, senioři v politice? No jak kteří/které, kdy a proč.
Pokud bychom měli hovořit o konkrétní osobě, např. o některém z letošních prezidentských kandidátů, je zvláště pro lékaře neetické vyjadřovat expertní hodnocení. Buď má ke konkrétnímu člověku odborné podklady jako ke svému pacientovi, pak je vázán eticky i právně mlčenlivostí. Nebo podklady nemá – a pak je eticky vázán nešířit dojmologii, možné pomluvy.
Zásadní je také skutečnost, že významné pozice, včetně prezidentů, jsou v novodobé společnosti a v demokratických systémech týmovou a think tankovou záležitostí, takže vrcholní představitelé nejsou „hekticky výkonní operativci“, ale spíše symboly, představitelé kontinuity, či naopak změny, garanti nepřekročitelnosti jistých mezí, ti, kdo stvrzují, udávají tón, pomáhají kompromisům apod. (pochopitelně při zachované rozhodovací pravomoci, aby nešlo o zneužitě manipulované loutky).
Znovu je třeba opakovat, že společenská participace člověka má plynout z jeho osobnostních schopností a vlastností a co nejméně být a priori vymezována gendrem, rasou, náboženstvím, věkem. To platí stejně pracovně, jako vrcholně politicky. Jinak by šlo o „orwellovskou“ či „kastovní“ společnost predestinovaných rolí, práv, povinností i diskriminací – včetně té věkové (jednou k právu být volen prezidentem, jindy mít právo volit či jen řídit automobil).
K základním regulačním, zpětněvazebným mechanismům v demokratických společnostech patří výsledky činnosti – vývoj společenské situace, volební preference, obdobně jako ve firmách ekonomické výsledky. Nejde o apriorní oktrojované normy ani kvóty: nominovali jste chybně kandidáta – prohráli jste volby, jmenovali jste chybně ředitele – propadli jste se do minusu nebo vám odešli klíčoví zaměstnanci … Bez ohledu třeba na kalendářní věk dotyčného člověka.
Závěrem lze připomenout několik historických osobností zastávajících v pokročilém věku (v rámci prezidentského či jiného týmu) stabilizačně významné úřady:
- Konrad Adenauer (1876–1967) byl první poválečný kancléř Spolkové republiky Německo v letech 1949–1963, tedy ve věku 73–87 let.
- Královna Alžběta II. (1926–2022) symbolizovala Spojené království v letech 1951–2022, do svých 96 let.
- Ronald Reagan (1911–2004) se jako prezident USA v letech 1981–1989 (tedy ve věku 70–78 let) podílel na zlomení hrozeb bolševického Sovětského svazu.
- Generál Charles de Gaulle (1890–1970) byl prezidentem Francie v letech 1959–1969, tedy do 79 let.
- Francois Mitterand (1916–1996) byl prezidentem Francie v letech 1981–1995, tedy rovněž do 79 let.
- Papež Jan Pavel II. (1920–2005) zastával svůj úřad v letech 1978–2005 a do 85 let se tak podílel (i jako žijící symbol) na odporu proti totalitním režimům.
- Papež Benedikt XVI. (1927–2022) zastával svůj úřad v letech 2005–2013, tedy ve věku 78–86 let.
- Papež Pius XII. (1876–1958) zastával svůj úřad v letech 1939–1958, tedy do věku 82 let.
- Generál Franko (1892–1975) ve Španělsku zestárnul do gerontokrata během vládnutí v letech 1939–1975, tedy do 83 let.
- Mao Ce-tung (1893–1976) vládnul komunistické Číně v letech 1945–1976, tedy do 82 let.
- Leonid Brežněv (1906–1982) byl generálním tajemníkem ÚV KSSS, nejvyšším představitelem Sovětského svazu, v letech 1954–1982, tedy do 76 let.
- T. G. Masaryk (1850–1937) byl klíčovým prezidentem Československa v letech 1918–1935, tedy ve věku 68–85 let.
- Karel Schwarzenberg (1937–2023) byl ministrem zahraničí v letech 2007–2013 a ve věku 76 let pozitivně „zbláznil“ nejen mladé voliče jako prezidentský kandidát.
- Arcibiskup František Tomášek (1899–1992) zastával svůj úřad v letech 1977–1991, tedy do 92 let.
- Kardinál Josef Beran (1888–1969) zastával arcibiskupský úřad v letech 1946–1969, tedy do 81 let.
