Komentář: Příběh „Lex Rusové“ je příběhem českého selhání

Když se na začátku září na sociálních sítích objevily první zmínky o normě navrhující podmíněný zákaz nabytí českého občanství pro Rusy žijící na českém území a zpodobňující vlastníky ruského pasu jako ozubené matrjošky, na mnohé to mohlo působit jako špatný vtip či přinejmenším šok od představitelů liberálního politického proudu.

Jak se ale postupem času ukázalo, nestála za tím ani tolik politika nebo v té době stále ještě aktuální regionální či senátní volby, ale snaha českého vládního establishmentu v čele s Ministerstvy vnitra a zahraničních věcí co nejdůsledněji omezit možnost nabytí českého občanství pro držitele ruského pasu.

Základem pro tuto několik měsíců trvající diskuzi a v pozadí probíhající vyjednávání mezi rezorty, ale také dalšími silovými složkami státu, se stal rapidní nárůst počtu ruských žádostí o český pas a s tím související obava, že nabytí českého občanství může vést ke ztrátě kontroly nad tím, kdo v zemi zůstává a jakými právy následně disponuje.

Přímo jako blesk z čistého nebe tato debata zapůsobila na přibližně 40 tisíc Rusů žijících v Česku, jejichž několik tisíc živých žádostí Ministerstvo vnitra v tuto chvíli eviduje. Nejen úvodní komunikace doprovozená velmi pofidérní grafikou, ale zejména plošné opatření proti celé komunitě byly od počátku vnímány jako diskriminující. Až z detailního popisu přitom vyplynuly některé výjimky, včetně z humanitárních důvodů, které může stát v prioritních případech aplikovat například vůči představitelům prodemokratických kruhů či lidskoprávním aktivistům a významným činitelům v oblasti sportu, vědy nebo kultury.

Při bližším zkoumání tohoto návrhu je však patrné, že má pouze velmi krkolomným způsobem kompenzovat selhání českého státu a systému přezkumu jednotlivých žádostí o občanství spravovaného Ministerstvem vnitra a dalšími složkami státu.

Poslanecký pozměňovací návrh k Lex Ukrajina VII, jak bylo v průběhu následných diskuzí i veřejně uznáno, v současnou chvíli velmi nesystémově reaguje na konkrétní potřebu státu zablokovat vysoké množství evidovaných žádostí a zabránit dočasně jejich dalšímu sběru.

Namísto větší společenské debaty o povaze zákona o občanství, který je i podle představitelů státu v tuto chvíli v některých ohledech nefunkční, se představitelé vládní koalice a silových struktur rozhodli normu protlačit silou a ve zrychleném režimu poslaneckého přílepku k jinému zákonu, který však umožní celý proces dotáhnout ještě před koncem mandátu vlády.

První selhání je tedy možné spatřovat ve snaze vlády obejít širokou a v tomto ohledu velmi důležitou společenskou debatu na významné téma o tom, jak má vlastně vypadat koncept občanství a na koho se má vztahovat.

Ve druhém bodě je možné spatřovat selhání v podobě kontrolních mechanismů státu spojených se samotným procesem udělování občanství, které jsou obecně hodnoceny jako nedostatečné a kapacitně poddimenzované. Stát a vládní garnitura tím svým občanům vlastně přiznávají, že dosavadní přístup byl nedokonalý a úřední aparát nebyl schopen dostát na základě vyčleněných kapacit a zdrojů svým závazkům, které – nutno podotknout – za uplynulých několik let skutečně narostly. Nicméně jednotlivé přešlapy v této oblasti byly evidovány již před únorem 2022.

Za třetí, a pravděpodobně nejvýznamněji, ukazuje „Lex Rusové“ selhání českého liberalismu postaveného na vztahu mezi státem a jednotlivcem. Současný návrh přitom otevřeně říká, nejen že o jednu skupinu lidí v naší společnosti nemáme zájem, ale zároveň jsme ochotni vůči nim aplikovat plošná opatření omezující jejich práva a příležitosti. Pro stát s naší historickou zkušenosti utrpení z 20. století by přitom podobně pojaté plošné vyčleňování, které otevřeně kritizoval i úřad ombudsmana, neměla být přijatelná. A to ani v dobách války, kterou proti Ukrajině a z ruského pohledu také Západu Kreml vede.

Nakonec vypovídá tato norma mnohé o současném stavu věcí v české společnosti, která z pohledu vládních elit de facto otevřeně rezignovala na integraci lidí žijících na českém území. Tato v mezinárodním prostředí již široce diskutovaná podoba zákona okamžitě vyvolala diskuzi o postavení Rusů v dnešní Evropě, která byla v minulosti opakovaně zneužívána ze strany Kremlu, a to nejen na příkladu pobaltských zemí.

Poněkud paradoxně v tomto kontextu potom působí, že se tento pozměňovací návrh nezakládá na skutečné analýze dat, průzkumech mínění mezi ruskou komunitou či jiné formě názorového rozložení v ruské menšině na našem území, protože tento typ dat nemá stát aktuálně k dispozici a nezná tak reálnou povahu a rozsah případného problému.

Současná diskuze o zamezení nabytí českého občanství pro Rusy, tedy pod podmínkou vzdání se nejprve toho ruského, které ale musí ve všech případech proběhnout se souhlasem Moskvy, která má tím pádem právo veta nad celým procesem, však ve své podstatě ukazuje na hlubší problém ignorování ruské komunity v Česku. Právě o ní má stát velmi málo informací, na základě kterých se často zkratkovitě, nekoncepčně a v konečném důsledku nekompetentně rozhoduje.

Na rozdíl od sousedního Německa, kde se jedná o několikamilionovou komunitu s velmi specifickou a rozdílnou povahou a extrémně polarizovaným vnitřním vývojem vedoucím její podstatnou část do rukou extremistů z AfD, je situace v Česku obecně řečeno velmi odlišná. I když jsou naše důkazy o tom v některých ohledech anekdotické, svědčí o zdravé a prodemokratické povaze většiny českých Rusů, což však stát rád přehlíží.

Z poslední doby byl nejvýraznějším příkladem zdravého přemýšlení a kritického postoje vůči Kremlu výsledek tzv. ruských prezidentských voleb, který ani Putinovo Rusko nemohlo ignorovat. A to když v ČR jako pravděpodobně jediné zemi na světě „nevyhrál“ ruský diktátor, ale jeden z režimem nastrčených kandidátů Vladislav Davankov, který alespoň v několika málo ohledech vystupoval zdánlivě kriticky vůči ruské válce proti Ukrajině a současnému dění v zemi.

Kromě toho je v Česku dlouhodobě rozvitý ruský občanský život a země se stala svědkem vzniku vůbec prvního národního ruského protiválečného výboru, který byl v ČR ohlášen již krátce po začátku plnohodnotné vojenské invaze Ruska na Ukrajinu. Početnou a v evropském měřítku svým rozsahem unikátní demonstraci proti válce a Putinovi z jara 2022, které se účastnilo přibližně tři až pět tisíc Rusů z asi 20 tisíc žijících v hlavním městě, už státní instituce pravděpodobně vytěsnily nebo se ji minimálně rozhodly ignorovat.

Oproti tomu je patrné, že protiruská rétorika jak ve smyslu režimu, tak společnosti doma i v zahraničí a související opatření přinášejí v této době politické body a jsou velmi nosné ve veřejné debatě. Většina z politického mainstreamu si přitom nedovolí jít proti tomu, aby jednotliví zástupci nevypadali neloajálně vůči státu nebo se náhodou nezastávali z pohledu části bezpečnostní komunity problematické menšiny na našem území. Co více může přitom představovat živnou půdu pro ruskou propagandu, která ruským emigrantům roky opakuje, jak o ně v Evropě nikdo nestojí a mají se vrátit domů pracovat pro stát.

Úplně přitom přehlížíme, že navrhovaná změna zákona vůbec neřeší v minulosti již udělená občanství, včetně příslušníkům FSB, nejvyšší počet Rusy vlastněných společností ze všech evropských zemí, které český stát nemá jak kontrolovat nebo otevřené hranice v Evropě, které v minulosti umožnily například příjezd agentů stojících za výbuchy ve Vrběticích, kteří přiletěli z Ruska do Budapešti a Vídně.

Dokud si toto čeští zákonodárci neuvědomí a nezačnou všechny skupiny v české společnosti bez rozdílu brát jako její právoplatnou součást, se kterou musí pracovat, budou problémy a rozjitřené diskuze pokračovat a naše společenská odolnost v tomto ohledu podlomená. Opačným směrem, tedy vnitřní integrace a posílení společenské sounáležitosti, může Česko jen získat a ne si dále antagonizovat 40 tisíc lidí na svém území, protože právě to může v dlouhodobém horizontu představovat reálný problém.