Článek
Hodně se teď mluví o tom, že vláda Petra Fialy by potřebovala nakopnout, získat novou energii. Na což existuje známé, osvědčené a docela jednoduché řešení, které se obvykle dělá právě v polovině volebního období: premiér prostě vyhodí pár slabších kusů a nahradí je dravějšími adepty.
Jenže když máte kabinet složený z pěti stran, je taková operace nemyslitelná, pokud nechcete jedním zásahem celou vládu zbořit. Existuje ale i jiný způsob, jak kabinet oživit: Když už v rámci koaličního míru nejde vyhazovat, co takhle pro změnu někoho nového a zapáleného do týmu přijmout?
Jistě, zní to na první pohled šíleně, ale vláda skutečně potřebuje vicepremiéra pro ekonomiku. O nutnosti nové pozice se zmínil na sociální sít X také prezidentův poradce David Marek, který je jinak hlavním ekonomem Deloitte a dlouhé roky patří mezi nejcitovanější ekonomické experty.
Opozice bude samozřejmě křičet, že jde jen o nějakou trafiku a že je to v rozporu s ohlášeným šetřením a zeštíhlováním státu. Už dnes Andrej Babiš opakovaně rád připomíná, že Fialův kabinet má o tři křesla víc, než měl ten jeho – přibyli ministři pro legislativu, pro EU a pro vědu.
Tradice vicepremiérů pro hospodářství se pojí hlavně s levicovými vládami, měli je rádi hlavně premiéři z ČSSD. Ale třeba i Andrej Babiš, který si tím šlechtil možné nástupce: ministryni financí Alenu Schillerovou povýšil na vicepremiérku pro ekonomiku, ministra průmyslu a dopravy Karla Havlíčka zase na vicepremiéra pro hospodářství. Čert vem, že jde o synonyma.
Takhle to ale nedává moc smysl. Takový ideální vicepremiér by neměl mít vlastní ministerstvo, zato pořádnou autoritu, respekt premiéra a pravomoc koordinovat takzvané „ekonomické ministry“ (finance, průmysl, doprava, sociální věci, místní rozvoj, věda a výzkum).
Dosavadní zkušenosti s vicepremiérskou funkcí zaměřenou na ekonomiku ukazují, že její úspěch záleží právě na tom, jestli byla obsazena s cílem dát někomu trafiku, anebo s něčím opravdu pohnout. Mezi všemi, kteří post zastávali, vyčnívá jméno Martina Jahna. Bývalý šéf agentury CzechInvest dokázal přilákat Toyotu do Kolína nebo IBM do Brna. V létě roku 2004 si ho vzal do vlády jako vicepremiéra pro ekonomiku premiér Stanislav Gross.
A byla to zlatá éra přílivu zahraničních investic, stavby továren na zelené louce. Dnes je hanlivě označujeme za „montovny“, jako bychom zapomněli, že tenkrát nám právě tyhle továrny nastartovaly ekonomický růst a srazily nezaměstnanost. Dnes, skoro po 20 letech a při hledání nového ekonomického modelu, by vicepremiér pro hospodářství měl například hledat a prosazovat nástroje, které by majitele „montoven“ přiměly dál rozšířit své působení v Česku o výzkum, vývoj, technologické centrum.
Je k tomu nezbytná nová funkce a křeslo ve vládě? Neměl by to všechno umět někdo ze stávajících ministrů? Teoreticky snad, ale v realitě vidíme, že ekonomičtí ministři se topí v každodenních problémech svých rezortů a nejsou schopni nadhledu. Ministr financí Stanjura vidí jako hlavní cíl výši rozpočtového schodku. Ministra průmyslu Síkelu zaměstnávají skláři a oceláři, kteří mu obden klepou na dveře s žádostmi o dotace na energie.
Výzev v hospodářství je ale daleko víc. Proto – kdy jindy bychom měli mít vicepremiéra pro ekonomiku, oproštěného od běžné denní agendy, než právě dnes? Jak známo, po covidu a válce na Ukrajině se vyčerpal český ekonomický model stojící na levných surovinách, laciných energiích, nízké nezaměstnanosti a nízkých výplatách. Teď potřebujeme restart. O něm všichni rádi mluví na konferencích, ale nikdo ve vládě nemá čas, energii, chuť a schopnost takový plán vytvořit a naplnit.
Právě to je ideální práce pro vicepremiéra pro ekonomiku. Nezbytnou podmínkou je, že to musí být hvězda, autorita s respektem v mnoha oborech. Prostě po 20 letech se hledá nový Martin Jahn. Osvobozený od všedních ministerských povinností a stranických schůzí. A se zápalem a energií věcmi pohnout.
