Článek
Potkal jsem kolegu, vypadal přešle. „Měl jsem teď nějakou virózu. Tři dny blbé, ale už je to fajn.“
Namítl jsem, že pořád nevypadá zdravě.
„Ne, už je to fakt dobré. Nebylo to nic vážného. Asi covid. To má teď každý.“
Slyším to ze všech stran. Sem tam lidé ještě použijí staré covidové testy, které najdou někde doma v šuplíku. A protože ani v době covidu nebyly moc spolehlivé, nejsou ani teď. Nejčastěji se dozvím, že jeden či víc byly pozitivní, jeden či víc negativní, „a teď se v tom vyznej, že jo.“
Zároveň skoro nikdo nezůstává s covidem doma. Protože se to už „nemusí“. Ano, jsme doma, když nám je „špatně“, ale když nám jen trochu „otrne“, anebo prostě máme pocit, že „musíme“ být v práci nebo někde jinde, tak na nějaký covid kašleme.
Ti odpovědnější si ještě vezmou roušku či respirátor, pokud je doma najdou. Stejně jako ty testovací soupravy. Ale nedělám si iluze, že by covidové viry pod těmi rouškami „udrželi“. Zvlášť vzhledem k nakažlivosti, která je vysoká.
Neříkám, že to je katastrofa. Podle některých lékařů je covidová nákaza menším zdravotním problémem než chřipka. Mimo jiné i proto, že většina lidí je buď očkovaná, nebo covid už měla, někteří obojí i víckrát.
Náš imunitní systém vítá covid jako starého známého, s kterým si už ví rady. Jsou to ty dva tři dny vyšších teplot, možná bolestí svalů a kloubů, a pak je obvykle po všem. Chřipka oproti tomu trvá svých oblíbených sedm dní. Když si s ní skočíte k lékaři, tak týden, pochopitelně.
Takže v čem je problém?
V ničem, jen se nám tu nabízí odpověď na otázku, kterou jsme si kladli v době covidu. Jak pandemie dlouhodobě a znatelně změní svět?
Tehdy jsme nabízeli některé odpovědi, přesvědčeni o jejich správnosti:
- že část lidí bude i po pandemii nosit roušky, zejména v MHD a v prostorách, kde je hodně lidí
- že nebudeme nemoci „přecházet“ a například chodit nemocní do práce
- že spousty věcí budeme dělat jinak, například se nebudeme při pozdravu líbat nebo nebudeme sfoukávat svíčky na narozeninových dortech (Pamatujete? Podle jedné studie to zvýší počet virů a bakterií na povrchu dortu o 1400 procent!)
- že o sebe a své zdraví budeme víc dbát, protože se ukázalo, jak je to důležité
- že budeme méně cestovat
- že další pandemii zvládneme lépe, protože pro tuto situaci budeme mít vypěstované reflexy a modely chování. Atd.
Dnes víme, že nic z toho není pravda. Nebo skoro nic. A obzvlášť poslední bod, protože na příští pandemii nejsme připraveni ani o milimetr líp. Možná spíš hůř, protože si do ní přeneseme špatné zkušenosti i reflexy.
Psali jsme v roce 2020:
Asi začínám chápat, proč jsou zrovna pandemie tak málo prozkoumanými událostmi lidských dějin. Vždycky pro mě bylo záhadou, jak je možné, že španělská chřipka zůstala ve stínu první světové války, když přinesla minimálně stejně, ale pravděpodobně dvakrát, třikrát, a podle některých odhadů až pětkrát víc obětí než válka. Čím to je?
Protože jsme ji vytěsnili a protože lidské chování dlouhodobě změnila minimálně. Může to být mimo jiné proto, že virus odchází postupně, navíc méně nebezpečný a „ochočený“, přesně tak jako dnes covid.
Navíc nemáme z pandemie žádné jasné ponaučení. A možná ani mít nebudeme. Sleduju v Británii parlamentní vyšetřování toho, jak v době covidu fungovala tamní vláda, zejména pod vedením Borise Johnsona. Řeší se politická odpovědnost a konkrétní činy či rozhodnutí konkrétních politiků.
Ale prakticky nikdo nehledá odpovědi na to, jak se zpětně na nejdůležitější opatření dívá věda. Jestli:
- bylo dobré zavést tak přísné a dlouhé lockdowny
- respirátory byly používány správně, anebo se měla volit jiná cesta
- očkování pomohlo pandemii zvládnout a kolik zachránilo lidí. Atd.
Jinými slovy: Britové se zabývají tím, co politici říkali (na veřejnosti i v soukromí), zda porušovali sami svoje vlastní rozhodnutí a jestli vědomě neignorovali doporučení vědců. Avšak zároveň nevíme, která z těchto doporučení byla správná.
Podobně se neposunula tahle debata ani v Česku. Je tu skupina lidí, kteří stále mají nálepku „covidových odpíračů“, plus mínus víme, kdo tito lidé jsou. Poznáme je i tak, že když se například objeví nějaké studie, ukazující na dopad vedlejších účinků proticovidových vakcín, tak je na sociálních médiích halasně šíří na důkaz toho, že měli pravdu.
Což to samozřejmě nedokazuje, ale zároveň není jisté ani to, že pravdu měla druhá strana. V době covidu se mi zdálo logické, že až pominou emoce, bude snadné zjistit, jaký byl dopad lockdownů (a zda měly být dlouhé a přísné), jestli respirátory opravdu pomáhaly, anebo fungovaly spíš symbolicky, a jestli se peníze a energie vynaložené do vývoje vakcín vyplatily.
Dnes si tím tak jistý nejsem. Za prvé emoce stále nepominuly, spíše zamrzly, a je jen otázkou, zda je chceme probudit k životu. A za druhé nevíme, jestli věda na ty otázky dokáže jasně odpovědět. Britská zkušenost naznačuje, že je mnohem snazší zpětně dohledat formální pochybení typu porušování nařízení. Ale že je mnohem těžší, ne-li nemožné rozhodnout, zda ta nařízení byla správná.
Psali jsme v roce 2021:
A pak je tu jedna zásadní, vlastně veledůležitá otázka.
Je po odpovědích na tyto otázky ohledně pandemie opravdu poptávka?
Osobně bych se to dozvěděl rád, čistě ze zvídavosti či obyčejné zvědavosti. Ale mám pocit, že pro většinu lidí to není až tak důležité. Že covid byl událostí, která jim pomohla někde ve společnosti „zakotvit“, najít „spřízněné duše“ a zároveň pojmenovat „nepřítele“.
Jestli respirátory fungují, či zda to byly vakcíny, kdo boj s covidem pomohl vyhrát, je ve skutečnosti až tak nezajímá. Ještě zjednodušeněji řečeno, po odeznění první paniky a strachy z nákazu to nebyl ani virus, ani pandemie, proti čemu většina z nás bojovala. Ve skutečnosti to byl boj s lidmi, kteří mají jiné názory než my.
A jak jsme viděli, spousta lidí s radikálními postoji vůči covidovým opatřením přešla do podobně radikálních pozic poté, co začal ruský útok na Ukrajinu. Přitom tyhle dvě události spolu vůbec nesouvisejí, aspoň v čistě racionálním smyslu.
Souvisejí v tom, že radikalizují lidi, kteří jsou protisystémoví, nebo často jen nespokojení nebo zklamaní z toho, jak se společnost a svět vyvíjejí. Klidně se stanou odborníky na velikost virů, fungování RNA i DNA kyselin či historii Ruska, a budou v těchto specializacích vášnivě hájit postoje, které však nebudou ničím jiným než jejich protestem proti světu.
Covid i válka na Ukrajině, a dnes i na Blízkém východě, mají dva společné jmenovatele: globální svět a krizi důvěry. Postupný úpadek tradičních médií a nástup těch sociálních obojí umocnil. Vždycky v historii společnost rozdělovaly názory na různé věci. Dnes jsou ty spory obnažené a bolestné, a staly se v podstatě součástí běžného provozu světa.
Naše civilizace je nesmírně křehká a zranitelná. A je to právě důvěra, která ji udržuje v chodu. Od financí přes politiku až po tak běžné věci, jako jsou třeba dopravní předpisy na křižovatkách, je naše přežití založeno na tom, že důvěřujeme ostatním, že se chovají racionálně, podle pravidel a předvídatelně.
Covid nezměnil naše chování, jakkoli jsme to předpokládali. Znovu se líbáme na potkání, přecházíme virózy a sfoukáváme svíčky na dortech. Covid nezměnil moc ani naše myšlení. Ale dokázal něco jiného: zviditelnit a vynést na světlo to, co nás jako lidi rozděluje.
Což může být to hlavní poučení z pandemie: rychle na ni zapomenout a žádné jiné poučení nehledat.
