Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Premiér Fiala schytal kritiku za to, že o víkendu vytáhl obehranou, byť pětatřicet let po listopadovém převratu už trochu pozapomenutou kartu o „německých platech“. Je to legrační, byť v zásadě je to stále lepší než profesorovo obvyklé „vysílání signálů“. Aspoň tady máme něco, čemu voliči můžou rozumět. A berme jako pragmatický přístup, že pro ty chytřejší, kteří se mu za to smějí, to určené není. Ti ho nakonec stejně budou volit, a když ne ODS, tak jinou stranu, se kterou uzavře koalici.
Ironií ovšem je, že Fialův slib o německých platech v Česku nemusí být tak daleko od pravdy. Ne ale proto, že se česká ekonomika nějak zázračně vzchopí, nýbrž naopak. Německo čeká dlouhá krize bez šance na rychlé oživení, píše Wolfgang Münchau v knížce Kaput. Má podtitul „Konec německého zázraku“, vyšla teď v listopadu a v posledních týdnech se o ní hodně mluví. Mělo by se i v Česku, protože jsme s německým úspěchem i neúspěchem spojeni asi nejsilnější pupeční šňůrou v Evropě.
Třiašedesátiletý Münchau patří k nejvýznamnějším evropským ekonomickým novinářům, je komentátorem deníku Financial Times. Narodil se v Německu, před studiem ekonomie a žurnalistiky vystudoval matematiku. V devadesátých letech pracoval pro londýnské Timesy, později spoluzakládal a dva roky řídil německé vydání Financial Times (dnes už neexistující), teď komentuje ekonomiku a politiku EU.
Kniha Kaput je stejně srozumitelná jako její název. Není dlouhá, autor se asi na dvou stech padesáti stranách věnuje tomu, aby s humorem a zároveň patrnou osobní frustrací vysvětlil, proč Německo dnes v podstatě nemá šanci otočit negativní trend. Důvody vidí v tom, co paradoxně mohlo být ještě před deseti lety znaky německé excelence: tedy posedlost precizností, tradice a důvěra v rozumný stát.
Jenže to se teď ukazuje zoufale nemoderní. Produktivita klesá, mzdy stagnují, Německo poprvé zavírá továrny. Nejde přitom jen o běžný výkyv nebo důsledek hospodářského cyklu. Münchau potvrzuje známý bonmot: historie ukázala, že když Německo dělá chyby, tak opravdu velké. Jde zejména o dvě nebezpečné závislosti: na ruském plynu (s kořeny u Schrödera, ale bohužel podporovaná i Merkelovou) a na exportu aut do Číny. Plus jedno z nejproblematičtějších rozhodnutí Angely Merkelové, totiž ukončit provoz jaderných elektráren.
„Německé platy v Česku“ očima komentátorů Seznam Zpráv
Přístup založený na státních regulacích a podpoře exportu, který fungoval, když zároveň fungoval německý automobilový průmysl, nazývá Münchau neo-merkantilismem. Jinými slovy: v 21. století je německý model založen na technologiích z 20. století v podnicích založených v 19. století s obchodní politikou 18. století.
Technologická zaostalost je významnou součástí německého problému. Münchau to v knížce demonstruje na veselé historce. Když v roce 2020 potřeboval jistý fotograf v kopcovitém a venkovském Saurlandu v západním Německu poslat velké soubory do deset kilometrů vzdálené tiskárny, začal je posílat přes internet, ale zároveň se rozhodl je doručit na koni. Předpoklad, že to bude rychlejší, se potvrdil: kůň už byl nakrmený a vyhřebelcovaný ve stáji, a počítač stále hlásil, že se „soubory nahrávají“.
Jenže to není jen anekdota. Münchau píše, že internetové připojení je v Německu v porovnání s jinými evropskými zeměmi, třeba Belgií, kde on žije, pomalé a nespolehlivé. Ostatně když byl v roce 2013 v Berlíně americký prezident Obama, Merkelová mluvila o internetu jako „Neulandu“, tedy nové zemi, a to bylo šest let po představení iPhonu. V Německu je podle statistik také jedno z nejvyšších procent obchodů v západní Evropě, které přijímají pouze hotovost. Osmdesát procent velkých firem stále používá fax, a ten je důležitým komunikačním kanálem i v armádě.
Německá ekonomika je také nepřátelská ke startupům. Výjimku představuje Berlín plus pár dalších čtvrtí ve velkých městech, ale to Německo nevytrhne. Německý systém je podle Münchaua nastaven tak, že vážně se berou jen ty inovace, které „produkují“ tradiční velké firmy. To je v kontrastu s tím, jak dnes funguje startupová scéna v Americe i některých evropských zemích, založená na rizikovém kapitálu. V Německu stále dominuje tradiční bankovní investování.
Viz třeba současný boom AI firem: v Německu vznikají asi dvě na 100 tisíc obyvatel, v USA nebo Británii pět. Jistě, spousta těchto firem dnes využívá investiční bubliny a v budoucnu zkrachují. Zároveň je to ale prostředí přinášející inovace a připravující půdu pro budoucí životaschopné, silné hráče. Německý vzdělávací systém není špatný, ale ti nejambicióznější absolventi většinou zakládají startupy jinde než v Německu.
Odmítání nových technologií a jiného než zavedeného, fungujícího přístupu je podle Münchaua německý „prvotní hřích“. I tady si autor pomáhá metaforou, když píše, že německá ekonomika má „problém Smith Corona“. Tahle firma byla v šedesátých letech v USA jedním z největších výrobců psacích strojů. Zaznamenala nástup digitálních technologií a snažila se je integrovat do psacích strojů. Jenže prohrála s firmami, které představily osobní počítače jako úplně nový produkt.
Smith Corona si nedokázala představit budoucnost bez psacího stroje. A to je problém německého automobilového průmyslu, a zprostředkovaně možná celé německé ekonomiky: nemá budoucnost, protože se stále snaží „znovuvynalézt“ minulost.
Kaput je vtipná a zároveň temná kniha. Není jisté, že má Münchau pravdu, a nedá se vyloučit, že se starý dobrý „německý motor“ zase rozběhne. Ale v dnešní počínající politické i ekonomické krizi to není moc pravděpodobné. A jestli se ukáže být zrezivělý a „kaput“, dopadne to drtivě i na českou ekonomiku. Příslib stejných platů jako v Německu pak bude jen vtipem, který přestal být vtipný.
