Článek
Celoživotní voják Petr Pavel je půl roku ve funkci prezidenta. Rychlokurz na funkci vrcholného politika, kterým prochází, sice evidentně ještě nemá dokončený, ale i tak po šesti měsících na Hradě můžeme částečně bilancovat. Ohlédnout se, co mu jde a v čem tápe.
Vidíme hlavu státu, která se podle očekávání dost liší od všech tří polistopadových předchůdců - Havla, Klause i Zemana. Už proto, že Pavel nepřišel z politiky, postrádá dovednosti, které k tomuto řemeslu patří. Ale postupně.
Mezi jeho voliči přetrvává euforie. Po nekonečných deseti letech s Milošem Zemanem jsou šťastní, že na Hradě je někdo, za koho se nemusí stydět. Pavlovou nejsilnější stránkou je klasická prezidentská disciplína, na níž také veřejnosti nejvíc záleží a kterou hlavě státu svěřuje i ústava: Září, když zastupuje stát navenek.
Díky kariéře v NATO se vyzná v zahraniční a bezpečnostní politice, takže v ní vyniká. Po letech má Česko prezidenta, po jehož inspirativních názorech na světové dění je v cizině poptávka. Pavel za hranicemi hraje ve vyšší váhové kategorii, než by odpovídalo velikosti země. Kamkoli přijede, tam stojí světoví státníci o setkání a zahraniční média o rozhovor.
Podobně silnou Pavlovou disciplínou jsou cesty do regionu. Rád je „neprezidentsky“ neformálně oblečený, snaží se být civilní, bez papalášských manýrů. V rozhovorech s lidmi je bezprostřední a projevuje empatii.
Tady mimochodem leží největší Pavlův politický potenciál. Navštěvovat odlehlé regiony a lidi na okraji společnosti, naslouchat jim a upozorňovat na bolestivá místa je disciplína, pro niž jako by byl Petr Pavel předurčen.
Platí, že každý politik je úspěšný především tehdy, když je autentický a dělá to, co mu jde. Jakmile se z něj marketingoví poradci snaží vytesat někoho jiného, začne to působit nedůvěryhodně a veřejnost to brzy prokoukne. Takže rýmovačku Havel-Pavel by si na Hradě už měli odpustit, neboť současný prezident prostě není a nebude umělecky citlivým myslitelem jako ten první porevoluční.
Problémy nastávají, když se Petr Pavel vrátí ze zahraničí nebo z regionů zpět na Hrad a má se zabývat domácí politikou. Ta mu opravdu příliš nejde a zdá se, že ho vlastně ani moc nebaví. Nemá přečtené své spoluhráče ani soupeře, nezná jejich finty, neumí s nimi vyjednávat. Natož aby uměl řádně intrikařit.
Vzhledem k jeho předchozí kariéře se to dalo čekat. Stejně jako to, že Pavel potřebuje intenzivní podporu své prezidentské kanceláře. Má ji, ale zatím je mu spíš k ničemu.
Pavel se obklopil řadou špičkových poradců, kteří se ho snaží dovzdělat ve fungování politiky, v ekonomii, právu nebo třeba v legislativním procesu. Paradoxně mu ale moc nepomáhají, spíš naopak. Občas vidíme zmatek, když se prezident evidentně dostává pod tlak protichůdných doporučení různých ambiciózních rádců a našeptávačů. Nejviditelnějšími patáliemi byla anabáze kolem jmenování a nejmenování Roberta Fremra ústavním soudcem a také lavírování s podpisem pod důchodovou reformu.
Sám Pavel si asi uvědomuje, že je v domácí politice stále nečitelný. A že veřejnosti nemusí být vždy úplně jasné, oč mu vlastně jde. I kvůli tomu se tento týden odhodlal vyřešit škodlivé napětí v prezidentské kanceláři tím, že několik úředníků zbavil funkcí.
Jenže to vše jsou zatím jen provozní nehody. Prezident Pavel ještě nemusel řešit žádnou vážnější politickou krizi nebo jakoukoli zásadnější záležitost vyžadující skutečně hlubokou orientaci. Takový moment - například pád vlády nebo jmenování nového kabinetu po nejasném volebním výsledku - samozřejmě dřív nebo později přijde.
Teprve pak se ukáže, jakého máme prezidenta. Teď nezbývá než doufat, že Petr Pavel svůj politický rychlokurz do té doby úspěšně dokončí a úspěšně absolvuje.
