Článek
Je na čase, abychom udělali něco konkrétního pro přijetí eura. Tento výrok se do novoročního projevu prezidenta Petra Pavla na první pohled nehodil. Není jasné, proč ve sváteční hodinu připomínat hospodářské téma, které zajímá jen specialisty.
Zároveň prezident vstoupil na tenký led, míněno politicky. Národní měna patří k tuzemské státnosti, o kterou Češi museli dlouhá staletí bojovat. Proč bychom tedy měli právě dnes měnit korunu za euro, vzdávat se tím důležitého rozměru národní suverenity a svěřovat dohled nad měnou cizincům, ať z Frankfurtu, či z Bruselu?
Opravdu s takovým krokem nesouhlasí většina národa. Těsně před koncem roku byl publikován Eurobarometr, podle kterého s nahrazením národní měny eurem nesouhlasilo 63 procent Čechů, vůbec nejvíc v Evropě. Prezident si tedy přinejmenším zahrává se svou popularitou.
Prezidentův výrok lze ale interpretovat i s větší vstřícností. Ekonomické důvody proti přijetí eura prakticky neexistují. Po přijetí společné měny nebudou tuzemské rodiny měnit při každé cestě za hranice peníze a platit za to procenta. Malé a střední firmy napříště snáze dosáhnou na úvěry v eurech, které se už dlouho nabízejí za výrazně nižší úrok než půjčky v korunách. Jako iluze se ukázaly sliby o zázračném posílení koruny, protože jedno euro se už patnáct let pohybuje v koridoru mezi 24 a 28 korunami.
Přes veškerý odpor vlastenců může společná měna přinést také politický užitek těm, kdo ji budou zavádět. Obecně vzato vstup do eurozóny jistě není jedinou možností, jak se Česko může dál rozvíjet. V této chvíli však Čechům nikde jiná perspektiva nekyne. Potvrzuje to koneckonců sám premiér Petr Fiala, který vysvětluje úspornou politiku vlády včetně konsolidačního balíčku tím, že „plníme Maastrichtská kritéria“. Už neuvádí, proč bychom je vlastně měli plnit. Zmíněný předpis přece platí pouze pro země, které jsou členy eurozóny, případně o členství aktivně usilují.
Česko je v přístupu ke společné měně pozoruhodně nedůsledné. Sice plní (aspoň některá) Maastrichtská kritéria, přesto ale přihlášku do eurozóny u Evropské komise ani nepodalo. Nehledě na to, že ještě koncem minulého roku jsme všechna kritéria neplnili. Konkrétně nám „ujela“ míra inflace, která nesmí překročit evropský průměr o víc než 1,5 procentního bodu, a také úrokové sazby, u nichž se proti průměru připouštějí pouze dva procentní body navíc.
Přijímací řízení do eurozóny trvá čtyři roky. Vláda bude mít dost času nedostatky doladit a zároveň veřejnosti vymluvit historické předsudky o nenahraditelnosti národní měny. K tomu stačí jen trochu odvahy, protože i v tom nejskeptičtějším státu eurozóny brzy po přijetí společné měny její popularita vzrostla.
Každá země potřebuje vizi nebo cíl, případně ještě plán, jak cíle dosáhnout. Kdo žádný cíl nemá, ten jen reaguje na nové a nové katastrofy, které se čas od času zákonitě objeví. A euro není špatný cíl.
