Článek
Uspořádat odborový „Den protestů“ na výročí generální stávky 27. listopadu 1989 může vypadat jako dobrý marketingový nápad. Jenže odkaz na jednu z klíčových událostí sametové revoluce není zadarmo. Když už se jednou chcete odvolávat na masové protestní vzepětí pracujících, které bylo důležitým krokem v procesu pádu totalitního režimu, měli byste dát pozor, aby váš protest v případných paralelách alespoň trochu obstál. Což bude v tomto případě problém.
Ne že by, probůh, ambicí protestu mělo být svržení úřadující vlády, nebo dokonce režimu. To se v demokratickém zřízení samozřejmě dělá jinak. Ale celkový apel protestu, jeho heslo, zaměření, cíl či požadavky by měly být přinejmenším podobně či srovnatelně jednoznačné a srozumitelné, jako byla před třemi dekádami vůle podepřít přechod od totality ke svobodnějšímu zřízení.
Takhle jasné poselství ale aktuálně plánované hodinové stávce chybí. Obecně odbory deklarují protest proti vládnímu konsolidačnímu balíčku a změnám v důchodovém systému. Tedy dvěma zásadním pilířům, o něž Fialův kabinet opírá úvahy o smyslu své existence. Z toho celkem zřetelně vyplývá, že protest nebude úspěšný v tom smyslu, že by se kabinet zalekl a ze svých plánů slevil.
Konsolidační balíček navíc právě dokončil cestu legislativním procesem, odboráři prošvihli okamžik, v němž novelu desítek zákonů podepsal prezident Petr Pavel. Takže jejich tlak fakticky míří do prázdna, všichni političtí aktéři už mají svou práci za sebou. V případě nespokojenosti s důchody je načasování lepší, vláda své změny představila, ale do sbírky zákonů je čeká ještě dlouhá cesta.
Jaksi paralelně se „Dnem protestů“ navíc probíhají další odborářské akce, jejichž souvislost s hlavní linií není úplně zřejmá.
Zcela pochopitelný je protest školských odborů, který vyústí v pondělní celodenní stávku v mnoha školách. Protože to, jak se Fialův kabinet a jeho ministr financí chovají k oblasti, kterou v programovém prohlášení označují za prioritu, je skutečně ostudné.
Boj ministra s odbory o snižování „PHmaxů“ nemusí být pro běžného laika zcela srozumitelný, ale ohrožení půlených hodin a dalších efektivních metod výuky ano. Podobně jako snaha šetřit peníze na už tak mizerných výplatách kuchařek a školníků. Macešský přístup k rezortu si o protest koleduje.
Druhý paralelní protest, který se vymyká vytyčené paralele s generální stávkou roku 1989, probíhá ve zdravotnictví. Jeho detailům jsme se na tomto místě i na jiných věnovali mnohokrát, tak jen stručně - od prosince chtějí lékaři začít dodržovat zákoník práce, takže část jich přestane sloužit přesčasy. Tady se dokonce přímo na „Den protestů“ nebude protestovat, ale naopak proběhne jednání na Ministerstvu zdravotnictví, patrně poslední, které by ještě aspoň teoreticky mohlo lékařskou akci odvrátit. Ovšem lékaři mají zároveň podporu i nelékařských odborů (Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče) a ty se 27. listopadu demonstrativní hodinové stávky zúčastní. Takže v nemocnicích se bude protestovat vlastně dvakrát v rychlém sledu.
Abychom to zbytečně neironizovali - nespokojenost s vládou je autentická. Ze všech průzkumů od volebních preferencí přes důvěryhodnost politiků po žebříčky popularity plyne, že lidí, kteří jednání Fialova kabinetu sledují s uspokojením, je opravdu málo. Velký protest odborářů je pokusem tuto nespokojenost využít a přihlásit se o své místo ve společnosti. To je zcela legitimní.
Stejně tak je legitimní snaha odborového bosse Josefa Středuly vrátit se zpátky do sedla, z nějž jej vyhodila zpackaná prezidentská kandidatura. V době prezidentské kampaně se Středula snažil dělat dvě věci najednou (šéfovat odbory a kandidovat na prezidenta) a jak to bývá, ani jednu kvůli tomu nedělal dobře.
V živé paměti je nejen jeho neslavné odstoupení z prezidentského klání, ale také debakl s odborovou demonstrací na Václavském náměstí loni v říjnu. Ta měla být už tehdy velkolepým varováním Fialově vládě, ale sešlo se na ní jen pár tisíc nejvěrnějších. V kontrastu s tím, že o pár dní dříve dunělo Václavské náměstí hlasy desítek tisíc účastníků protisystémové demonstrace svolané amatérem Ladislavem Vrabelem, šlo jak pro odbory, tak pro Středulu o nevídané fiasko.
Nijak zvlášť se nepovedla ani demonstrace před Úřadem vlády letos na jaře, kdy Středulovi původně odborovou akci ukradli opoziční politici od Andreje Babiše po komunistku Kateřinu Konečnou.
Kdyby se „Den protestů“ odborářům vydařil a udělal skutečný dojem, mohlo by pro Josefa Středulu jít o vítanou rehabilitaci jak odborářství jako takového, tak i jeho osoby v čele největší centrály. Bude to mít ale těžké. Využití výročí generální stávky roku 1989 se vzhledem k rozměru protestu jeví jako hodně přehnané. Avizovaná účast třetiny odborových svazů sdružených do Středulovy centrály a poloviny jejích členů je sice nemalá, ale nikoli ohromující. Nepomáhá ani nevyjasněný cíl a nejednotný postup jednotlivých protestních akcí.
Odborářům tak hrozí, že budou spíš než jako mohutná společenská síla vypadat jako cimrmanovský redaktor anarchistického časopisu Volná myšlenka, který je prostě vždy pro všechno, co je proti něčemu.
