Článek
Produkce plastů na světě vystoupala na současných 380 milionů tun ročně, a stále tak zůstává jedním ze symbolů současného světa. Přestože se plasty dají recyklovat, není to řešení současného problému, protože tempo růstu produkce plastů je mnohem vyšší než nárůst schopnosti jejich recyklace a nůžky mezi nimi se neustále rozevírají. I z toho důvodu Evropský parlament ve čtvrtek schválil regulaci, jejímž cílem je snížit do roku 2040 množství plastového odpadu o 15 procent.
Dle odhadů se od roku 1950 ve světě vyrobilo určitě více než sedm miliard tun plastů. Přitom ještě v roce 1950 to byly pouze jednotky tun. Okolo roku 1960 tvořily plasty jedno procento městského odpadu v průmyslově rozvinutých zemích, v současnosti je to téměř 15 procent. Vytříděných a k recyklaci se vracejících plastů je aktuálně do deseti procent objemu. Zbytek končí na skládkách, je spálen nebo neregulovaně umístěn do přírody, na souš i do oceánů.
Těžko lze takové chování vnímat jako odpovědné a udržitelné. Dnes již není místo, kde by se plasty na Zemi nenacházely – jsou ve spodních vodách hluboko pod zemí, ve stratosféře, v hlubinách moří, v buňkách všech druhů organismů, mikroplasty se dokonce nacházejí v tělech ještě nenarozených dětí. Zatím máme jen relativně omezené poznatky toho, jaké dopady to má na naše zdraví.
Existuje nicméně celá řada důvodných podezření, že mikroplasty mohou být příčinou onkologických, imunitních a dalších závažných onemocnění. Přesto je třeba uvést, že právě třeba lepší zdraví populace bylo jedním z hlavních impulzů pro rozvoj plastů, a tak musíme uznat, že jim vděčíme za mnohé.
Doba plastová, respektive její prehistorie, začala velice nenápadně zhruba v první třetině 19. století. Tehdejší překotně se industrializující civilizace vyžadovala stále vyšší podíl dálkových přeprav nejrůznějších surovin, materiálů a produktů. Byla to doba velkých koloniálních impérií s prudce se rozvíjející námořní dopravou a rodící se dopravou železniční.
Nikoli nevýznamnou okolností zvyšujícího se tlaku na zmiňované zájmy byl i tehdy aktuální populační růst a mocenské zájmy. To vše v kontextu společenského neklidu či horšícího se zdravotního stavu evropské populace. Společnost tehdy začala, zpočátku také poznenáhlu a nenápadně, klást stále větší důraz na hygienu a na rozvoj obalů a obalových materiálů. Bylo také potřeba zlepšit výživu lidí i ekonomickou efektivitu a hledat náhradu za vzácné přírodní zdroje.
A přesně to se díky plastům podařilo. V nadcházejících zhruba sto letech se vyvinuly syntetické materiály, které byly cenově dostupné, nabízely požadované a mnohdy dříve nedosažitelné užitné vlastnosti. Ještě na začátku 20. století by asi málokoho napadlo, že nějaké plasty budou hlavním textilním, obalovým i stavebním materiálem, či dokonce materiálem používaným v umění.
Vnímám, že stejně jako doba bronzová, železná a jiné, které významně civilizačně posunuly lidstvo, tak i doba plastová civilizaci přeskupila a vytvořila nová civilizační centra. Akorát s tím rozdílem, že již pracuje s materiály, které se do přírody nedají vrátit a samy přirozeně nedegradují. Dříve vždy ústřední materiál býval dlouhodobě vzácným. Dnešní civilizace je pravděpodobně první, která většinu z toho, co vyprodukuje, nedokáže nebo nechce opakovaně použít, zrecyklovat ani vrátit do přírody v neškodné podobě.
Co z toho plyne? Sklon k nadspotřebě, jednorázovému používání věcí a plýtvání. Neumíme dlouhodobě žít v nadbytku, ať už jde o cokoliv. Problém si nicméně připouští zatím jen malá část světové populace, a to zpravidla jen v dlouho industrializovaných zemích, které nadto mnohdy plastové odpady deponovaly na vzdálená místa planety.
Je určitě správné, že se EU rozhoupala k nařízení omezit množství plastového odpadu. Jako správné vnímám také rozhodnutí zaměřit se nejen na důraznější recyklaci, ale hlavně na snížení produkce plastových obalů. Od roku 2030 tak bude například zakázáno ovoce a zeleninu prodávat v plastových obalech a měly by také zmizet tzv. individuální porce jak v potravinách, tak v drogerii.
Už tedy nedostanete pytlíčky s omáčkami nebo miniaturní balení mléka či smetany ke kávě. Restauratéři a kavárníci budou muset zákazníkům umožnit si přinést vlastní obal na jídlo či nápoj namísto jednorázového obalu. Do roku 2029 se budou zálohovat nápojové lahve i plechovky.
V kontextu čísel a šíře problému, které jsem popsal v první polovině tohoto textu, mi ale zákaz „mlíček“ přijde spíše jako symbolický krok, který existenci problému spíš pouze uznává, než že by jej konečně řešil. Negativní důsledky doby plastové tu s námi ještě nějaký čas zůstanou.
