Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nedávno mě jeden lékař provázel částí areálu jisté velké pražské fakultní nemocnice. Neutěšeným, zanedbaným a zarostlým prostorem jsme se blížili ke dveřím usazeným v oprýskané stěně velké budovy. Za svých lepších časů byla asi žlutá. „Když tudy občas vodím kolegy z Mayo Clinic, mám trochu problém je přesvědčit, že tady děláme opravdu špičkový výzkum,“ povzdechne si můj průvodce s odkazem na jednu z nejprestižnějších světových zdravotnických institucí.
Vnější podoba a stav budov především pražských fakultních nemocnic se staly předmětem veřejného zájmu znovu před pár dny, kdy část zaměstnanců pediatrické kliniky Thomayerovy nemocnice vypsala přes crowdfundingový server veřejnou sbírku. Sháněli 360 tisíc korun na studii, která by pohnula s širším projektem nového pediatrického centra.
Autoři sbírky dojímali dárce příběhy o tom, jak na dětské pacienty kliniky táhne netěsnícími polorozpadlými okny. Ostatně nijak zvlášť nepřeháněli.
Že velké pražské nemocnice přes všechnu průběžnou snahu jejich managementů vypadají, jak vypadají, má mnoho různých důvodů. Dohromady splétají dost temnou slepou uličku, z níž nebude lehké se vymanit.
Jeden důvod je společný právě pražským zařízením - na rozdíl od podobných velkých fakultních nemocnic v regionech mají ztížený přístup k evropským penězům. Praha, která je v evropském kontextu bohatým regionem, na některé evropské fondy prostě nemá nárok.
To ale zdaleka není jediný důvod. Fakultní nemocnice jsou přímo řízené Ministerstvem zdravotnictví. A rozpočtová kapitola Ministerstva zdravotnictví patří tradičně k těm menším. Pro rok 2024 má objem 11,45 miliardy korun (meziročně o čtyři miliardy méně). Z těchto peněz musí ministerstvo kromě vlastního provozu uživit celou hygienickou službu, Státní zdravotní ústav a několik dalších organizací a úřadů, financovat takzvaná rezidenční místa pro vzdělávání lékařů… a konečně, z toho, co zbude, vypisovat různé dotace, jejichž část mohou využít i fakultní nemocnice na opravy, stavby a rekonstrukce.
Pak je tu samozřejmě půlbilion korun, který proteče zdravotnictvím z veřejného zdravotního pojištění. Nadpoloviční většina těchto peněz, tedy úhrad za zdravotní služby, končí právě v nemocnicích. Ovšem systém úhrad je historicky nastaven tak, že v kalkulaci platby za poskytnutou péči se počítá s různými složkami (práce lékaře, materiál, přístroje, energie…), ale nikoli přímo s péčí o nemocniční objekty.
V posledních letech kvůli covidu a inflaci úhrady ze zdravotního pojištění skokově a nepříliš systémově narostly, což umožnilo většině fakultních nemocnic vytvořit (často poprvé v jejich historii) nezanedbatelný zisk. To je skutečně celkem nová situace a dá se očekávat, že velká část těchto hospodářských přebytků skončí ve stavebních a rekonstrukčních pracích, které by měly alespoň částečně vykrýt obří vnitřní infrastrukturní dluhy. Jejich celkovou výši mimochodem odhaduje ředitel motolské nemocnice a šéf Asociace nemocnic ČR Miloslav Ludvík zhruba na 100 miliard korun.
Určitou naději může dávat také vládní konsolidační balíček, který mimo jiné umožňuje příspěvkovým a přímo řízeným organizacím, aby si braly bankovní úvěry. To mohly nemocnice dosud dělat jen ve zcela výjimečných případech. V kombinaci se ziskovým hospodařením by to některým fakultním nemocnicím mohlo otevřít cestu k penězům na zvelebení areálů.
V pozadí těchto úvah ale hlodá další závažné téma, a tím je stáří a podoba mnoha nemocnic. Stručně řečeno, ani sebelepší a sebenákladnější rekonstrukce nezmění nic na tom, že rozlehlé nemocniční areály, jako je pražská Bulovka nebo právě Thomayerova nemocnice, svou samotnou architekturou už neodpovídají aktuálním potřebám moderní medicíny. Nemusí se jednat o tak křiklavé příklady, jako že se nemocniční lůžko nevejde do dveří pacientského pokoje, takže pacienta je při každém přesunu nutné překládat na nosítka.
Mnohasetmetrové vzdálenosti mezi jednotlivými segmenty nemocnice (laboratoře, JIP, lůžkové a ambulantní části) obecně neumožňují poskytovat péči nejrychlejším a nejefektivnějším způsobem. Dlouhé přesuny mezi budovami, ať už je absolvují pacienti cestující za vyšetřením nebo lékaři cestující za pacientem, v sobě nesou mnoho rizik od časových po bezpečnostní (každý přesun pacienta například zvyšuje riziko pádu, což je jedna z nejčastějších příčin komplikací nemocniční péče).
Stručně řečeno, česká nemocniční síť by si po mnoha dekádách zasloužila nějaký nový, moderní přírůstek, který by nahradil klidně i více památečních, ale nevyhovujících špitálů. Poskytovat péči podle standardů 21. století v nemocnici, která byla jako ústav sociální péče otevřena k 10. výročí založení republiky (což je případ areálu Fakultní Thomayerovy nemocnice), prostě není stoprocentně možné.
Připustit si tento fakt a založit na něm novou koncepci pražské (i české) nemocniční péče vyžaduje hodně odvahy, kterou dosud žádná politická reprezentace nenašla. Čestnou zmínku si v tomto kontextu zaslouží zlínský hejtman Jiří Čunek, který před několika lety chtěl místo staré areálové nemocnice Tomáše Bati postavit zbrusu nový moderní objekt. Jeho plán ale narazil v neposlední řadě na jeho vlastní neschopnost připravit veřejnou zakázku.
Přesto - čím temnější bude investiční slepá ulička starých nemocničních areálů, tím větší smysl bude dávat začít znovu na zelené louce. Průměrné stáří americké nemocnice je 13,3 roku. Medicína se dynamicky vyvíjí a životnost nemocnic se nemůže počítat na staletí.
