Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vláda Petra Fialy sebrala odvahu a přišla s návrhem něčeho, čemu by se snad dalo říkat důchodová reforma. S přimhouřením oka.
O reformu jde do té míry, že z českého neudržitelného penzijního systému dělá systém o něco méně neudržitelný. A zároveň o reformu nejde, protože návrh nemá ambici systém reálně proměnit a změnit jeho financování.
Kdyby se neudělalo vůbec nic, bude kolem roku 2040 rozdíl mezi příjmy a výdaji penzijního systému činit zhruba čtyři procenta HDP.
Pokud to zní (abychom parafrázovali klasiky) příliš jako „odborný ekonomický pindy“, zkuste si představit, že by stát ve své dnešní finanční situaci musel zaplatit (nad tučné sociální odvody!) navíc 300 miliard korun z rozpočtu, jen aby každý důchodce skutečně dostal svou penzi. Nebo ještě jinak – v důchodovém systému budou takové díry, že jen na jejich zalátání, tedy dorovnání nedostatečného výběru sociálního pojištění, padne každý rok stejná částka, jakou tvoří rozpočet Ministerstva průmyslu a obchodu. A zemědělství. A vnitra. A kultury. A životního prostředí. Dohromady.
Dnes se schodek důchodového systému pohybuje v různě vysokých desítkách miliard. Letos míří na rekord, po třech čtvrtletích doplácí stát nad vybrané pojištění zatím necelých 60 miliard.
Když vláda prosadí své změny a ty se udrží při životě, měly by být v onom nejkritičtějším období druhé poloviny 30. let díry v důchodovém systému menší. Velmi zhruba poloviční. Je to výhra? No není. Je to lepší než výše naznačený vývoj? Určitě.
Nástroje, jimiž hodlá Fialův kabinet tohoto dílčího zlepšení důchodových vyhlídek dosáhnout, nejsou příjemné.
Rozbije se dosavadní strop, který omezoval maximální věk odchodu do důchodu na 65 letech. Ještě loni v listopadu, když byly na spadnutí prezidentské volby, se premiér Petr Fiala v rozhovoru pro deník Blesk dušoval, že jeho vláda důchodový strop zachová a nezvýší.
Vedle „nebudeme zvyšovat daně, tečka“ se tento jeho slib zařadí do zlatého fondu úplně zbytečného a nepromyšleného předvolebního lhaní a podceňování inteligence vlastních i jiných voličů. Jestliže jedním dechem slibujete „solidní důchodovou reformu“ a zachování důchodového stropu, je každému, kdo má po ruce kalkulačku, jasné, že přinejlepším mlžíte.
Navázání věku odchodu do důchodu na dobu dožití je naprosto správným krokem, bez kterého se udržitelnější penze prostě nemohou obejít. Každá z důchodových komisí, a že jsme jich pár měli, s proražením důchodového stropu počítala. Jestliže nechceme zkracovat dobu vzdělávání, což opravdu nechceme, nelze jinak než alespoň trochu povolit takříkajíc na druhé straně ekonomicky aktivního věku.
Zcela legitimní bude námitka, že průměrná délka dožití Čechů ve zdraví se zasekla někde kolem 62 let a na rozdíl od prosté délky dožití prakticky neroste. Proto by bylo ideální, kdyby návrh důchodové reformy doprovázelo masivní politické úsilí o zlepšení veřejného zdraví. A také alespoň vize reformy trhu práce, který bude muset do budoucna vstřebat spoustu šedesátníků hledajících práci s perspektivou na šest, sedm či osm let. Tyto ambice u vlády bohužel vidět nejsou. Ale to neubírá penzijní reformě na důležitosti.
Druhým krokem je zpomalení růstu nových penzí a méně výhodný výpočet nových důchodů. I to je čirá nezbytnost a mechanismus, který vláda zvolila, vypadá podle prvních návrhů docela vyváženě. Aniž by odsuzoval budoucí důchodce k živoření (poměr mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou by měl zůstat kolem 40 procent), mírné přitažení kohoutu sníží v budoucnu schodek systému zhruba o procentní bod vůči HDP. To působí jako férový obchod.
Znepokojivá je reakce opozice. Ne že by si vládní návrh a jeho nastavení parametrů nezasloužily debatu. To si jistě zaslouží.
Jenže třeba stínový ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka místo debaty statečně odolává samotnému přijetí důchodové reality. Vládní snahu o reformu důchodů vítá, jen její popsané dva stěžejní body, bez nichž nedává žádný smysl, považuje za nepřijatelné.
Juchelka tvrdí, že problém důchodů se vyřeší kombinací ekonomického růstu a lepší prorodinné politiky. To je populismus par excellence. Jinými slovy totiž Juchelka říká, že se nemusí dělat nic. A jako „alternativní“ recept na budoucnost penzí postačí floskule o nastartování divokého ekonomického růstu (na nějž současná česká ekonomika postrádá potenciál) a řeči o prorodinné politice (která je důležitá, ale její náběh do důchodového systému trvá 20 let).
Bylo by to komické, kdyby Juchelka nepatřil k těm příčetnějším členům hnutí ANO, kteří o svůj resort alespoň jeví autentický zájem. Až se návrhu penzijní reformy chopí Andrej Babiš na TikToku, nastane skutečné inferno.
Penzijní reformu potřebujeme. Jestli z heterogenní koalice pěti stran nemůže vypadnout kompromis, který by byl hlubší než představená verze, nedá se nic dělat. Je to pořád lepší než nedělat nic a čekat na náraz do zdi.
Jestli má opozice špetku rozumu a ekonomické erudice, sehraje kolem vládního návrhu nějaké to sněmovní divadlo, ale ve skrytu duše bude ráda, že to někdo udělal tak, aby ona v příštím volebním období nemusela dělat skoro nic.
Pak je tu samozřejmě ještě varianta, že si zopakujeme scénář začátku druhé dekády tohoto století. Tehdy, po volbách v roce 2013, vláda v čele s Bohuslavem Sobotkou a s Andrejem Babišem na postu ministra financí zadupala do země (upocený a špatně nastavený, ale opravitelný) pokus o penzijní reformu z dílny kabinetu Petra Nečase. Vyhlásila to za své velké vítězství a na penzijní systém se příštích osm let s úlevou a zvysoka kašlalo.
Pokud by dnešní opozice převzala moc a rozhodla se tento osvědčený postup zopakovat, pak nezbývá než se připravit na spektakulární kolaps v přímém přenosu – buď penzijního systému, nebo veřejných financí jako celku. Obojí bude velkolepá a smutná podívaná.
