Článek
Vedení lidové strany podle očekávání svého předsedu a vicepremiéra Mariana Jurečku podrželo. Kvůli předvánočnímu večírku na ministerstvu práce, který se bez ohledu na tragédii na univerzitě protáhl do nočních hodin, nebudou následovat žádné politické sankce. Jurečka se – se zpožděním – omluvil, uznal chybu a straníkům nabídl rezignaci. Tím se zdá být záležitost uzavřena na vládní úrovni. Jinak nikoli.
To hrozné odpoledne 21. prosince možná patří k datům, u kterých si řada lidí bude vždycky pamatovat, „kde byli, když se to dozvěděli“ nebo „co tenkrát dělali“. To se u zlomových, šokujících okamžiků, bohužel často smutných, stává.
V případě Mariana Jurečky jsou tyto informace rámcově veřejně známé. O teroru se prý „v plné rovině“ dozvěděl až tři hodiny poté, co událost ovládla český online prostor a první zprávy o ní zasáhly veřejnost. (Mimochodem, stala se v pracovní den odpoledne.) Pak se vicepremiér zúčastnil mimořádného jednání vlády, která i jeho hlasem schválila vyhlášení státního smutku na 23. prosince. Pak se vrátil na ministerstvo, kde pokračovala vánoční party, a tu nejen z moci své autority a úřadu nerozpustil, ale naopak se k ní připojil.
Bezprecedentní. Neexistují ani zvyková, natož psaná pravidla, jak s takovou situací v danou dobu naložit. Zbýval jen rozum a cit. Mít, nebo nemít náladu na večírek? Pokračovat, anebo se tiše rozejít? Správnou volbou by samozřejmě bylo to druhé, což mělo být v silách pana Jurečky, ale i jiných účastníků, vyhodnotit okamžitě. Ne, zábava v celé zemi se rázem nezastavila – ale večírek na půdě vysokého úřadu státní správy je přece jiný příběh. Jurečkovo počínání bylo neomluvitelné. Rezignace by byla bývala namístě.
O tom, že záležitosti v ten den neporozuměl nejen Marian Jurečka, ale později ani někteří jeho kolegové, svědčí výroky, že šlo o „klukovinu“ (poslanec Jiří Navrátil), že Jurečkova dodatečná reakce byla „chlapská“ (ministr Petr Hladík) a „chybovati je lidské i ministerské, i ministři mají své dny“ (senátorka Miluše Horská). Takové pokusy o shovívavost působily a) nepatřičně, až nevkusně, b) jako medvědí služba Jurečkově dodatečné kajícnosti.
Celý příběh připomněl jednu pozoruhodnou věc. Totiž jak se zdráháme, snad až štítíme, takzvaně moralizovat, respektive kritizovat něčí počínání podle měřítek morálky, z morálního hlediska. Na politika Mariana Jurečku přitom jiné než morální měřítko uplatnit nejde. Buď se pohoršujete hodně a přijde vám to neúnosné, nebo se pohoršujete málo a v duchu všichni jsme jenom lidi, že.
V debatách nicméně nápadně zaznívaly motivy „nechte si to moralizování od cesty“ nebo „hoď kamenem, kdo jsi bez viny“. Anebo někdo proti Jurečkovi vystartoval se zataženou ruční brzdou: „Nechci moralizovat, ale…“
Moralizování samozřejmě může být i falešné, plané, pokrytecké, trapné a bůhvíjaké ještě. Ale proč má u nás tak negativní konotace samotné to slovo a samotné to počínání, proč je u nás v nelibosti samotná morální kritika, by si zasloužilo podrobný rozbor, který značně přesahuje možnosti tohoto komentáře a pravděpodobně i jeho autora.
Můžu si jenom tipnout, že to bude souviset se vztahem k náboženskému přesvědčení a s odkazem osobností, jako byli Hus, Masaryk nebo Havel. Tomáš Halík je výstižně označuje za „kazatele morálky“, kteří jako „aplikovanou morálku“ chápali také politiku. Z čehož na politiku plynou vysoké (morální) nároky.
O kterých na jednu stranu rádi – dokud se jich nenabažíme – slýcháme od lidí „k moralizování povolaných“. Na druhou stranu sami morální požadavky nepoužíváme, ale shazujeme a zesměšňujeme. Protože své zkušenosti rozumíme tak, že míchat morálku do politiky bývá v důsledku leckdy směšné. Protože marné. Viz také výše.
