Článek
Izrael má svými vojenskými kapacitami i odhodláním stále navrch nad všemi, kteří mu jdou po krku. Jenže jeho existence přesto začíná viset na vlásku. Nikoli reálně, ale spíše morálně. I v očích toho světa, jenž vždy stál na jeho straně.
Po svém neukončeném šestiměsíčním tažení proti hrdlořezům z Hamásu, které nyní přešlapuje v Gaze na místě zvaném Rafáh, Izrael sklouzává stále hlouběji do mezinárodní izolace.
Konkrétně se utahuje oprátka v podobě postupného vytváření pomyslné morální rovnováhy mezi Hamásem a Izraelem. Jinými slovy, akce židovského státu se pozvolna, leč jednoznačně dostávají do stejně zločinného světla jako akce teroristického hnutí. Projevuje se to tak, že když hynou palestinské děti v sutinách a jiné kolabují kvůli podvýživě, vypadá to touto optikou zkrátka stejně odporně, hlavně ale stejně trestuhodně jako loňský 7. říjen. Jako den, kdy teroristé přepadli kibucy podél Gazy a jali se tam vraždit, znásilňovat, mučit a unášet Izraelce.
Přitom stačí položit si otázku: Jakkoli jsou zprávy o utrpení v Gaze zdrcující a šílené, co dokládá, že jsou tamní civilisté včetně nebohých dětí přímým, izraelskou vládou určeným terčem? Vůbec nic. U Hamásu naopak není ani stín pochyb, že teror provedený 7. října mířil na civilisty.
Nebo jinak. Schovává se snad izraelská armáda za civilisty, používá je jako lidský štít? Ne. U teroristů z Hamásu to je naopak zavedená praxe. Právě kvůli ní, a až poté kvůli izraelské tvrdosti, je civilních obětí tolik.
Pak může přijít argument, že jinak než s použitím lidských štítů by militanti proti izraelské armádě neměli šanci – vždyť nedisponují tanky ani stíhačkami! Ano, takovou výzbroj lidé z Hamásu jistě nemají, ale to přece na věci nic nemění. Civilisté nesmí nikomu nahrazovat chybějící pancéřování. Pokud bychom na minutu připustili, že jde o legitimní, neboť pro Hamás jediný možný způsob boje, rázem kvůli tomu mravně zbankrotujeme.
Scestné morální glajchšaltování obou stran konfliktu není nic nového pod sluncem, zvláště ne tím blízkovýchodním. Na masový exodus Palestinců (nakbu) v roce 1948 je běžně, přitom ale bez uzardění nazíráno jako na jakousi obdobu holokaustu. Jako by vyhnání desetitisíců Palestinců, jistě nevybíravé, leč uvedené do chodu v důsledku bojů po masovém arabském odmítnutí nového státu, bylo totéž co systematicky naplánovaná a průmyslově pojatá genocida v plynových komorách.
Mimochodem byla to právě představa o morální rovnováze, co lidem vnášelo zmatek do hlav i za studené války. Což měly východní blok vedený SSSR a ten západní v čele s USA stejně oprávněný nárok na pravdu, když na jedné straně byla krvavá totalita a na opačné demokracie? Přesto se takové vnímání leckde vžilo, zejména v takzvaném třetím světě, jemuž se dnes říká globální jih.
Ale zpět k přítomnosti. Spojené státy před dvěma týdny v Radě bezpečnosti OSN poprvé upustily od systematického vetování návrhů rezolucí, které volají po okamžitém příměří, aniž by požadovaly bezpodmínečné propuštění rukojmích. Izrael to chápal jako zradu.
V únoru nizozemský soud zakázal export součástek pro izraelské stíhací letouny F-35 s odůvodněním, že je země používá při bombardování Gazy. Izrael to vnímal jako embargo urážlivě podobné tomu, které platí v civilizované části světa vůči Hamásu coby teroristické organizaci.
Přitom státy, které Izrael žalují v Haagu za zabíjení Palestinců, nehnuly brvou, když Bašár Asad v sousední Sýrii sadisticky likvidoval statisíce a na útěk posílal miliony lidí.
Pokrytectví této morální rovnováhy ale nedopadá už jen na Izrael, ale i na ty, kteří se k Izraeli neotáčejí zády. Německo čelí u nejvyššího soudu OSN nikaragujské žalobě za to, že svými dodávkami zbraní židovskému státu „napomáhá genocidě“. Berlín se proti nařčení ohradil a trvá na svém.
To je samozřejmě dobře. Podstatné ale je, kam se vše posunulo. Či cynicky řečeno, kam se rovnováha vychyluje. Už jen stát pevně při Izraeli je dnes pro někoho zločinem.
