Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Často mluvíme o Česku jako o zemi, kde se dobře žije. To není málo. Jsme v relativním bezpečí, máme solidní školství i zdravotnictví, a když budeme předstírat, že nemluvíme zrovna o dálnicích či rychlodráze, tak i snesitelnou infrastrukturu. To všechno je fajn.
Zároveň by ale bylo lepší, kdybychom byli zemí, která přeje nejen průměrným a dobrým, ale taky výjimečným. Jež dává šance lidem, kteří chtějí něco vybudovat nebo vytvořit, a pokud možno i zkusit v tom být třeba i nejlepší na světě. Nebo v absolutní špičce. Tihle lidé z Česka stále odcházejí.
Jsou obory, kde je reálné se o to pokoušet, a jedním z nich jsou kryptoměny a blockchainové technologie. Minulý týden se v Praze v Kongresovém paláci konala konference Emergence, které se zúčastnilo zhruba 2000 lidí z tohoto oboru (disclaimer: šéf americké firmy TheBlock, která ji pořádá, je můj syn).
Většina hostů i přednášejících přijela ze světa, platí však, že kolem krypta je v Česku celkem silná a životaschopná komunita. Jde o obor, který očekává růst, mimo jiné proto, že Trumpova administrativa slibuje pro jeho rozvoj mnohem lepší podmínky než ta současná. Mimochodem, pár hodin před začátkem konference překročila hodnota bitcoinu poprvé hranici 100 tisíc dolarů.
Média věnovala pozornost tomu, že jedním z řečníků na konferenci byl Andrej Babiš. Ten samozřejmě sliboval, jak je jeho zvykem. Avšak to nejzajímavější o Česku a jeho šancích či ambicích zaznělo z pódia Kongresového centra od Viktora Fischera, Slováka žijícího nyní v Dubaji (a předtím dvanáct let v Praze), zakladatele investičního fondu Rockaway Blockchain Fund. Ten řekl jednoduchý, tříbodový návod, co by Česko mělo/mohlo udělat.
Nejdřív ovšem jeho historka, a nevím, jestli spíš k pláči nebo pro pobavení: Když Fischer požádal před časem o hypotéku, dostalo se mu odpovědi, že si ho v bance „vygooglovali“ a zjistili, že obchoduje s kryptoměnami. A nejenže mu žádnou hypotéku nedají, ale že mu zavírají účet, a on si má vzít své peníze a uložit si je jinam.
Upřímně: netušil jsem, že se něco takového děje. Takže mě to šokovalo. Už jen tou formou. V bance vám zavřou účet, protože je „znervózňuje“ to, že vyděláváte a pracujete ve zcela legálním a navíc velmi progresivním oboru. Neřeknou vám přesný důvod. Jen že mají „pocit“, že to je proti obchodní politice jejich firmy.
Vím, banky byly a jsou nesmírně konzervativní instituce. Bránily se nástupu kreditních karet, děsil je internet, dlouho si nedokázaly představit existenci bez kamenných poboček. Ale u inovací je to skoro vždycky tak, že není na výběr. Lépe řečeno, buď jste jejich součástí, anebo je sledujete jako diváci.
Teď k těm třem změnám, které navrhuje Viktor Fischer: vstřícnější bankovní systém, jednodušší regulace a přehlednější daňový systém pro kryptoměny. Není to revoluční manifest, je to vlastně docela uměřený návrh. Nežádá nulové daně ani absolutní svobodu, jen předvídatelná pravidla hry.
České banky se tváří, že chrání své klienty před rizikem. Ve skutečnosti ale především chrání své zaběhnuté byznys modely před konkurencí. A stát jim v tom pomáhá svou přehnanou regulací a byrokratickým přístupem.
Výsledkem je, že zatímco země jako Švýcarsko nebo Estonsko aktivně lákají technologické inovátory, my je aktivně vyháníme. Fischer správně říká, že talentovaní lidé míří do Dubaje. Ale není to proto, že by Dubaj byla nějakým technologickým rájem. Je to proto, že my jsme se rozhodli být byrokratickým peklem.
Máme přitom všechny předpoklady stát se evropským centrem finančních inovací. Kvalitní lidi, silnou technologickou tradici a geograficky výhodnou polohu. Co nemáme, je odvaha opustit svoje komfortní zóny.
Je naivní představa, že můžeme kryptoměny a blockchain ignorovat. Nemusíme je milovat, ale měli bychom je umět regulovat způsobem, který nebrání inovacím. Můžeme si vybrat: buď budeme radikálně měnící se svět pozorovat (a asi i vtipně komentovat, jak my Češi umíme), anebo budeme jeho součástí.
Vlastně se to ale netýká jen kryptoměn. Nebojuju za tuhle technologii, mimo jiné proto, že to není třeba. Ona ani není hlavním objektem mého zájmu, osobně mě nejvíc v téhle době a v tomhle světě fascinují velké jazykové modely, tedy generativní AI.
Myslím však, že český a vlastně i celoevropský opatrný či dokonce nevraživý vztah k inovacím dokumentuje, proč v tomhle boji prohráváme. Ztratili jsme schopnost žasnout, nejsme ochotni riskovat a bojíme se mít velké sny. Dokonce je považujeme za něco nepatřičného.
Potřebujeme politiky, kteří velké sny a velké věci rehabilitují. A kteří nejsou populisté. Jenže my máme jen ty, jejichž jediný program je opravovat svět po těch, co tu byli před nimi, místo aby vymysleli svět pro ty, kteří přijdou po nich. Nikdo takový v Česku není a dlouho nebyl. Tváříme se, že to zas až tak nevadí. Jednoho dne se ale probudíme a budeme se divit, kam se poděl svět, kde se dobře žije.
