Článek
Nepřítomnost bývalého prezidenta Václava Klause rozhodně nebyla na posledním rozloučení s Karlem Schwarzenbergem tím nejpodstatnějším. Přesto stojí za to se za ní ohlédnout.
Do soboty, dne smutečního obřadu, se mělo za to, že Klaus nepřijde vzhledem k rekonvalescenci po prodělaném covidu. Tu dříve oznámil Institut Václava Klause, s tím, že exprezident „omezil na několik příštích dnů svůj program“.
V sobotu byl Klaus zaznamenán prostovlasý pod širým nebem ve Špindlerově Mlýně na zahájení lyžařské sezóny.
V rozhovoru pro Rádio Impuls upřesnil, že je v „postcovidovské fázi“, nicméně: „Já už jsem několikrát prožil dvouhodinové mše ve svatém Vítu, kdy bylo pod nulou a kdy se tam skoro nedalo přežít a člověk vymrzl šíleným způsobem. Já myslím, že není důvod, abych chodil. Já jsem poslal kondolenci rodině a myslím, že s Karlem Schwarzenbergem jsem měl naprosto korektní, přiměřené vztahy. Říct něco víc než přiměřené by bylo falešné a myslím, že nemá smysl to rozebírat. Byli jsme každý z absolutně jiného soudku po všech stránkách. Od toho, v čem jsme vyrostli, po názory na svět.“
Takže asi takhle: Nebyla to ani skutečná, ani diplomatická chřipka. Spíš otevřená – a svobodná – volba na pohřeb nejít. Protože kondolence prý postačila, vztahy byly korektní a přiměřené. A říkat víc by bylo falešné.
To je ale nedorozumění. Václav Klaus si může svůj pohled na Karla Schwarzenberga a jejich vzájemný vztah ponechat. Ale na Hrad tak jako tak dorazit měl. Místo toho ilustroval, jak hluboké brázdy společnost rozdělují, a jak se dá propásnout příležitost přispět k jejich zacelování. Kvůli hodnotám demokracie a služby státu.
Podobně jako dal stejné hodnoty najevo Karel Schwarzenberg, když se navzdory zážitkům ze špinavé prezidentské kampaně před volbami roku 2013 dál tu a tam setkával se svým soupeřem Miloše Zemanem.
Ano, osobně by Klaus musel jistě něco „překousnout“. Že snad byli se Schwarzenbergem „z absolutně jiného soudku“? To ale není důvod pro absenci. Vlastně naopak. Byl by to důvod dát najevo, že jde o méně podstatné záležitosti, nad které se zvlášť u bývalé hlavy státu sluší povznést.
Každý asi chápe, že Václav Klaus nemusí Tomáše Halíka (a naopak). Ale ani to není dost pádný argument, aby Klaus místo vyslechnutí Halíkovy očekávatelně přímé promluvy („i v našem blízkém sousedství, i u nás doma, populisté, demagogové a šovinisté vylézají nyní z temnot a jako mloci v prorockém románu Karla Čapka zvedají své hlavy") – vyrazil do Špindlu.
Pomineme-li skrovnou státní rentu, formálně je prezident republiky po skončení mandátu soukromníkem. Ve skutečnosti je ale dál institucí, dál něco reprezentuje a dál používá svůj vliv. Když se, speciálně tak vydatně jako Klaus, vyjadřuje k politice. Nebo když se nějak zachová v nějaké symbolické chvíli. A sobotní obřad v katedrále byl takovou symbolickou událostí par excellence.
Klaus i Schwarzenberg patřili k nejdůležitějším postavám doby po Listopadu 1989. Oba se - na svůj způsob – podíleli na budování demokratického státu. Dát alespoň v den pohřbu jasně najevo, že tohle, nehledě na rozdíly v povaze a názorech, zaslouží poctu jako společná a rozhodující hodnota, to by bylo bývalo cenné gesto. Tak bohužel.
