Komentář: Mír znamená smrt. Ukrajina vstupuje do třetího roku války

Optimisté doufají v Ukrajinu znovu sjednocenou s Donbasem i Krymem a Putina před soudem v Haagu. Pesimisté vidí celou Ukrajinu pod vlivem Moskvy. Realistický pohled na věc je… No, kdekoliv mezi tím.

Kdybyste se mě ptali 24. února předloňského roku, byl bych pesimista. Ukrajinci ovšem ukázali celému světu mravní sílu, kterou nejméně ze všech čekal jejich (respektive náš společný) nepřítel. Dokázali se první vlně odporného ruského útoku ubránit.

A přiznejme si, že optimisty jsme naopak všichni byli během první veleúspěšné ukrajinské protiofenzivy, během níž se podařilo osvobodit Charkovskou oblast. A tak trochu snad i během podivného pochodu Jevgenije Prigožina na Moskvu.

Na prahu druhého výročí ruské agrese je zjevné, že oba předestřené scénáře – jak ten velmi negativní, tak ten velmi pozitivní – jsou především velmi nepravděpodobné. Pokud je dobytí Avdijivky oslavováno ruskou propagandou jako válečný milník téměř stalingradského významu, nedá se předpokládat, že se Putin v nejbližší době dočká ruských bot v ulicích 600 kilometrů vzdáleného Kyjeva nebo jakéhokoliv srovnatelného úspěchu.

Na druhé straně je třeba si přiznat, že do třetího roku války vstupuje Ukrajina asi v nejtěžší pozici, v jaké dosud byla. Loňská ofenziva nepřinesla Kyjevu takové úspěchy, jaké jsme si od ní hlavně my na Západě, ale i sami Ukrajinci slibovali. A současná úmorná opotřebovávací válka Zelenskému do karet taky nehraje.

Zároveň má Ukrajina důvod k jistým obavám při pohledu na mezinárodní scénu. Zvlášť pokud má stále věřit v přijetí do NATO a EU. O hrozbě zvolení Donalda Trumpa v letošních volbách v USA už toho bylo napsáno mnoho, ale obavy může nakonec vzbuzovat i Evropa.

Nedávné vítězství protiukrajinského Geerta Wilderse v Nizozemsku, které bylo jinak relativně štědrým ukrajinským partnerem, může být bohužel jen jedním z prvních – i kdyby jen dočasných – odklonů důležitých evropských zemí od bezpodmínečné podpory napadené země.

Je třeba připomenout, že prezidentské i parlamentní volby čekají v roce 2027 také Francii, tedy jednoho ze dvou nejvýznamnějších hráčů v EU, a ač je na soudy ještě brzy, dá se předpokládat, že po 10 letech vládnutí prezidenta Macrona má nacionalistická (a protiukrajinská) Národní fronta Marine Le Penové větší šanci dostat se k moci než kdy dřív.

Znamenal by takový scénář výraznou komplikaci pro ukrajinský vstup do Evropské unie či NATO? Zcela nepochybně.

Navzdory všem těmto smutným vyhlídkám zůstává Ukrajina houževnatá a pozitivní. Při pohledu na ukrajinskou veřejnou debatu téměř nenajdete slovo „mír“, ačkoliv si jej Ukrajinci po dvou dlouhých letech bez jakýchkoliv pochyb přejí. Vždy jen „vítězství“.

Dává to smysl. Mír je lákavý, na papíře snad i ctnostný cíl a pro nás na Západě zní jako nevyhnutelné zakončení konfliktu. Je tu ale několik zásadních problémů.

Nezapomínejme, že formálně byl na Ukrajině „mír“ i mezi lety 2014 a 2022. Asi není třeba připomínat, že to, co se dělo na východní hranici země, mír nijak nepřipomínalo. Celý svět se zato mohl tvářit, že se nic zas až tak dramatického neděje.

Tehdejší status quo ale Ukrajinu destabilizoval dost na to, aby dnes velmi dobře věděla, že si další takový podivný konflikt nemůže dovolit. A už vůbec ne v návaznosti na plnohodnotnou válku.

Zároveň je naprosto zjevné, že jakákoliv forma „míru“ by na Ukrajině trvala jen dočasně. Zatímco Ukrajina by v případě druhého vpádu Rusů potřebovala opětovnou podporu spojenců, která by mohla a nemusela přijít (nebo by mohla přijít v mnohem menší a nedostatečné míře), Rusko by během několika let stihlo přezbrojit a nachystat se lépe.

Přímo na ruském území v podstatě žádný boj neprobíhal, zatímco nemalá část území ukrajinského je zcela zničená, nebo alespoň zaminovaná. I z tohoto pohledu by agresor byl na potenciální druhé kolo připravený mnohem lépe.

A tak se musíme vrátit k onomu slovu „vítězství“ a k tomu, co to vlastně za současných okolností může znamenat.

Nejlépe kvantifikovatelnou jednotkou vítězství je samozřejmě obnovení hranic Ukrajiny v jejich podobě z roku 1991. Šance dosáhnout tohoto úspěchu jsou přímo úměrné úspěchům na bojišti. A jak jsem naznačoval výše, podobný scénář je opravdu až příliš optimistický.

Sám prezident Zelenskyj před několika měsíci prohlásil, že „vítězství“ nebude dosaženo bez několika dalších věcí. Tou zcela nejdůležitější je, aby mohla Ukrajina klidně a bezpečně existovat i po konci války, třebaže – přiznejme to otevřeně – alespoň v osekaných hranicích.

A ačkoliv je územní celistvost Ukrajiny obrovským symbolem celého konfliktu, kdybych měl definovat rozdíl mezi mírem a (i kdyby jen částečným) vítězstvím, není nic důležitějšího než právě tohle, tedy bezpečnost po válce.

Jak píše časopis Ukrajinský týden, stálé bezpečnosti Ukrajiny se dá dosáhnout v podstatě jen dvěma způsoby: buď se Rusko oslabí natolik, že nebude schopno Ukrajinu již dále ohrožovat, anebo Ukrajina posílí na úroveň Ruska.

Může se to stát? Věřme, že za určitých okolností ano. Třeba další obrovskou a trvalou finanční podporou ze Západu nebo vstupem Ukrajiny do NATO. Obě tyto věci ale budou záviset na Západu.

Naopak jen sotva bude možné považovat za vítězství jakoukoliv mezinárodní dohodu slibující Ukrajině bezpečnostní záruky. Především proto, že taková dohoda – Budapešťské memorandum – už existovala od devadesátých let. Podepsalo ji samozřejmě i Rusko, aby Vladimir Putin v roce 2014 prohlásil, že se jí již necítí být vázán.

Předpokládat, že by byl podobný nový papír pro Putina či jeho případného nástupce stopkou, by bylo nanejvýš naivní.

Když se na poslední dva roky podíváme zeširoka, Rusko už tuhle válku prizmatem svých dlouhodobých cílů prohrálo. Jeho útok, který měl být první jasnou ukázkou znovunalezené síly bývalé supervelmoci, skončil katastrofou. Rozdělit státy NATO se mu – zatím – nepodařilo, Aliance se naopak o dva dosud neutrální státy rozrostla. Ultimátní plán znovu rozdělit svět na dvě (staro)nové velké sféry vlivu ztroskotal. A jakýkoliv dílčí úspěch, kterého Putin na Ukrajině nakonec dosáhne, už bude jen cenou útěchy.

Jediné, o co se teď mohou (a budou) Rusové pokoušet, je dosáhnout toho, že Ukrajina prohraje taky.