Článek
Ten pocit zažili mnozí z nás. Když se v zájmu dobrého živobytí, pracovního úspěchu nebo uznání zachováme nečestně, zbaběle, když se přizpůsobujeme silnějším a poškozujeme slabší, nebo když zkrátka jenom „držíme basu“, abychom nevyčnívali, přestože nám svědomí velí se vzepřít, máme později ve zvyku na vlastní selhání raději zapomenout. Nechceme se jimi trápit, zavíráme je do pomyslného zadního šuplíku, který už nehodláme otevírat.
Když pak po letech někdo onen šuplík otevře a jsme nečekaně postaveni před naše staré hříchy, zdá se nám, jako by to nebyla pravda. Že jsme snad nejednali až tak špatně, že se to přece stalo už strašně dávno, že od té doby přešla spousta času a my jsme vykonali mnoho dobrého a chvályhodného, co naše bývalá pochybení mezitím několika vrstvami překrylo.
Podobné pocity asi v posledních dnech prožívá kandidát na ústavního soudce Robert Fremr. Jeho šuplík byl zavřený přes 30 let a otevřel se ve chvíli, kdy se měl coby vysoce uznávaný odborník na trestní právo dočkat vrcholu kariéry: obléci talár ústavního soudce.
Také Fremrovi možná přijde zbytečné tolik se rýpat v tom, jak se choval jako soudce v posledních letech komunistického režimu a jestli tehdy poslal za mříže nevinného.
Je zřejmě natolik přesvědčen o malichernosti svých tehdejších činů, že nehodlá situaci vyřešit nejlepším možným způsobem a odstoupit.
Soudce Fremr může samozřejmě - stejně jako každý člověk - chovat naději, že mu bude prominuto. A je nejspíš pravda, že si svá možná selhání skutečně odpracoval. Podle expertů z oboru má opravdu velmi dobré renomé.
Jenže tady jde o něco jiného. O to, že hříchy, byť jsou staré několik desetiletí, mohou být odpuštěny, až když jsou odhaleny a pojmenovány. A také, pokud jsou hříšníkem nazřeny a s pokorou vysvětleny. Potom může přijít na řadu odpuštění.
Jenže Robert Fremr se ke stínům své soudcovské minulosti staví – mírně řečeno – dost pasivně. Nebýt publicisty Jana Urbana a jeho podrobného popisu kauzy Olšanské hřbitovy, nebýt historiků a archivářů, kteří upozornili na rozsudky proti emigrantům, veřejnost ani politici (včetně prezidenta a jeho poradců) by o těchto kaňkách v soudcově životopisu neměli tušení. Jako by Fremr nyní ve svém mlčení vyčkával, co všechno se na něj ještě z archivů vyvalí. S každým dnem je takový postoj svízelnější, trapnější.
Přestože Fremrovi zastánci mluví o zbytečném popotahování za činy, kterých se tehdy přece dopouštěli všichni, nebo o „pěně dní“, jde o důležitý modelový případ, jak se u vážených kandidátů na vysoké funkce vypořádat s jejich komunistickou minulostí. Což budeme určitě řešit ještě nejednou.
Poté, co „osmašedesátníci“ jako Miloš Zeman nebo Pavel Rychetský odešli definitivně do důchodu, nastupují do pozic vyžadujících věk a zkušenosti zástupci mladší generace, která startovala své pracovní kariéry v 80. letech. Mnozí z nich se s tehdejším režimem více či méně zapletli. A jak bylo vidět i u prezidenta Petra Pavla, příliš se jim na tehdejší pochybení vzpomínat nechce. A jak je vidět u Roberta Fremra, budeme se muset naučit o jejich minulosti debatovat.
