Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Náměstek pro dopravu Zdeněk Hřib (Piráti) se těší zbrusu novou lávkou mezi Holešovicemi a Karlínem. Těšme se také. Zlepšování zanedbané infrastruktury pro pěší a cyklisty je zásadní. Ale po 15 minutách slávy by si pan radní měl připustit, že na Prahu se řítí problém jiného řádu: jak a z čeho zaplatit městskou hromadnou dopravu.
Pražská MHD patří podle mezinárodních průzkumů a anket k naprosté špičce: naposledy ji vydavatel průvodců Time Out zařadil hned na druhé místo na světě za Berlín (Kodaň na 4., Stockholm na 5., Amsterodam 10.). To zahřeje u srdce: najdete nějaký jiný žebříček, kde bychom předstihovali západní kvalitu městského života? Můžeme se bít v prsa a tvářit se, že takhle to máme předplacené navěky. Anebo odhadnout, jestli je situace udržitelná.
Což upřímně řečeno není.
Pro Prahu a jiná naše města jde přitom o kruciální otázku rozvoje. Buď se bude otáčet kolem – přes všechny připomínky – vysoce kvalitní, městotvorné MHD. Anebo se z kvality sleví, a tím – navzdory proklamacím politiků a developerů o „zeleni“ atd. – hromadná doprava ukročí té individuální, což v praxi budou nikoli kola, koloběžky, skútry a vlastní nohy, ale v první řadě automobily a jejich infrastruktura. Životní styly odvozené od auta.
Ředitel dopravního podniku Petr Witowski nedávno řekl, že ceny jízdného jsou dlouhodobě neúnosné. Zdeněk Hřib mu opáčil, že o jízdenkách nerozhoduje ředitel DP, ale vedení města. Které podle něj žádné zdražení neplánuje.
V tom případě si nasadil růžové brýle. I jeho předchůdce Adam Scheinherr (Praha sobě) jinými slovy prohlásil to, co pan Witowski: zdražení se nevyhneme. „Máme jednu z nejlevnějších MHD v Česku. A to ostatní města nemají metro. Ostrava má roční kupon za 4000 korun, Brno za 4750, Plzeň za 4250, v Praze platíme 3650 korun a máme tři linky metra a stavíme čtvrtou.“
Zdražení jízdného je operace, při které se kouzlí nejen s ekonomikou, ale i tak, aby se jevilo jako politicky a sociálně únosné. Ceník je komplikovaný a nabízí řadu možností – nicméně bez toho, aby se napřímo sáhlo do kapes Pražanům a zdražila hlavní, roční jízdenka, to s vysokou pravděpodobností nepůjde. I když 3650 děleno 365, tedy 10 korun na den, se hezky pamatuje i prodává. Už od roku 2015 – tehdy roční cena dramaticky klesla ze 4750 korun na dnešní částku. Má-li pražská doprava alespoň vydržet, jaká je, bude muset zdražit minimálně na předchozí úroveň.
Je tu ještě jedna možnost. Utopická, ale méně než dřív. Totiž MHD zdarma. Pro všechny, kdo mají v Praze trvalé bydliště.
S radikálním návrhem kandidoval v roce 2018 na primátora sociální demokrat Jakub Landovský. Neúspěšně. Argumentoval například tím, že veřejná doprava gratis by vedla k tomu, že v Praze přibydou tisíce hlášených rezidentů, což městu přinese daňové a jiné výhody. Samozřejmě šlo i o životní prostředí. Nebo o to, že ubude exekucí za nezaplacené pokuty.
Jízdné dnes pokrývá už pouhých 16 procent rozpočtu dopravního podniku a zbytek dotuje magistrát, a to asi třetinou veškerých svých výdajů. Proto stojí za to se nad představou MHD pro Pražany zdarma zamyslet trochu důkladněji. Pokud by se skutečně nezdražovalo, nejde ji z voleje odmítnout jako populistický nonsens.
Na jízdenkách se vloni podle Petra Witowského vybralo zhruba 3,5 miliardy, město na provoz dopravního podniku přispělo více než 16 miliardami korun. Plus investice. Podíl městských dotací stoupá. První, standardní východisko: jízdné se zdraží, vybere se na něm víc. Druhá, víc než odvážná cesta: škrtneme i většinu z těch zbývajících 16 procent příjmů (turisté aj. budou platit dál) a MHD se bude z rozpočtu města dotovat prakticky kompletně. V obou případech je podmínkou rozvoj dopravních služeb.
První možnost je určitě realističtější. Ale stojí za to pracovat i s tou druhou. Minimálně jako s kompasem, k čemu veřejná doprava městu slouží – zdaleka nejen k dopravě z místa A do místa B – a proč si jí tak hledět. MHD musí být páteří urbanismu, kromě jiného. A chceme příště porazit ten Berlín, nebo ne?
Realističtější by také bylo neopakovat jen „zdražení MHD neplánujeme“, ale nalistovat si v kalendáři datum příštích komunálních voleb: 2026. Že se ekonomické poměry pražské veřejné dopravy nezačnou zlepšovat jen tak, je takřka jisté, a závěr volebního období nebývá na nepopulární opatření úplně nejšťastnější dobou.
Je jen na radních, jaký čas si ke konzumaci kyselého jablka vyberou. Že zdražují život našim lidem a lijí peníze kamsi do Dozimetru, se od některých kritiků dozvědí vždycky. Nechat problém plavat a doplavat až za rok 2026 by se ovšem mohlo ošklivě vymstít: politikům na magistrátu (i po volbách tam mohou sedět ti samí), ale také cestující veřejnosti.
