Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Případ malého Martina, na jehož léčbu darovali Češi v neuvěřitelně krátkém čase do středy skoro 150 milionů korun, právem vyvolává hrdost, ba i dojetí jako demonstrace solidarity. U toho by ale nemělo zůstat.
Pokud se veřejné sbírky nemají stát standardní součástí českého zdravotnictví, je nezbytně nutné, aby si systém ujasnil, jak se chce postavit k tomu, co bychom mohli nazvat opravdu drahými léky. V odborné debatě se jim říká trochu jinak. Obvykle centrová léčiva (podle toho, že se podávají ve specializovaných zdravotnických centrech) či orphany (z orphan drugs, tedy osamělé či „sirotčí“ léky).
Jedná se (jako v případě malého Martina) buď o léky na velmi vzácná onemocnění s několika desítkami „cílových“ pacientů, anebo o vysoce inovativní a moderní přípravky na léčbu „bežnějších“ diagnóz, jako jsou krevní nebo onkologická onemocnění. Jejich společným znakem je to, že jsou skutečně velmi nákladné. Cena léčby se počítá v desítkách milionů korun.
Navzdory dojmu z konkrétního případu, který v posledních dnech upoutal veřejnou pozornost, zdravotní pojišťovny tyto léky velmi často hradí. Největší pojišťovna VZP od roku 2013 pravidelně zveřejňuje náklady z předchozího roku na své „nejdražší“ klienty (v anonymizované podobě). I na těchto tabulkách je vidět zásadní posun. V roce 2012 uhradila VZP nejdražší léčbu v hodnotě kolem šesti milionů korun. V roce 2022 byla „nejdražším klientem“ VZP dvouletá dívka trpící spinální atrofií, která dostala lék za 63 milionů korun.
Přední příčky těchto žebříčků obsazovali ještě před několika lety především pacienti s krevními chorobami a poruchami metabolismu. V posledních letech, po nástupu inovativních biologických a genetických léků, se daří pomáhat pacientům s různými formami takzvané spinální svalové atrofie. A čelní místa žebříčku „nejdražších klientů“ patří jim. Konkrétně v roce 2022 u VZP obsadili pacienti s touto diagnózou prvních devět příček, u všech účet za léčbu přesáhl 55 milionů korun.
To, co je na jedné straně zázrakem nejmodernější medicíny a nadějí pro pacienty, kteří by ještě před pár lety neměli šanci na přežití či plnohodnotný život, je na druhé straně reálný problém pro výdajovou část zdravotnického systému. Celkové náklady na centrové léky rychle rostou. Zatímco v roce 2011 vydaly pojišťovny na tato léčiva necelých sedm miliard korun (3,2 procenta celkových nákladů), v roce 2022 to bylo 27,4 miliardy korun (6,5 procenta celkových nákladů). Jen za posledních pět let vzrostly tyto výdaje o 80 procent a není vyhlídka, že by v příštích letech růst nějak zásadně zpomaloval.
Z veřejného zdravotního pojištění šlo loni více peněz na centrové léky než například na veškerou péči poskytnutou všemi praktickými lékaři.
Podobný vývoj samozřejmě vyvolává nepříjemné otázky. Každý systém, v němž během několika málo let vyroste zcela nová a velká výdajová položka, musí přemýšlet o změnách. Je to podobné, jako by se ve státním rozpočtu najednou objevilo úplně nové velké ministerstvo. Nikoli drobný úřad určený pro formální uspokojení koaličních partnerů, ale skutečně velká instituce, jejíž rozpočtová kapitola by se zařadila mezi pětku největších. Dejme tomu nové ministerstvo velikosti obrany nebo vnitra.
V takovém případě bude první otázka samozřejmě znít, zda jsou tyto nové výdaje nutné a nebylo by lepší se na ně vykašlat a nechat všechno jako dřív. V případě hypotetického nového ministerstva jistě legitimní úvaha. V případě výdajů na centrové léky ale obstojí jen stěží. Dá se očekávat široká společenská shoda na tom, že velmi nákladnou léčbu s dobrými vyhlídkami na zlepšení života pro pacienty (často děti) s vážnými a vzácnými chorobami bychom proplácet měli.
K této úvaze nás kromě prosté lidskosti bude nutně tlačit i skutečnost, že česká Ústava dává svým občanům velmi široký nárok na bezplatnou (hrazenou) péči. A má-li tato zákonná litera i nějakého „ducha“, pak nepochybně míří především na tu péči, u níž není žádná šance, že by ji pacient kdy byl schopen zaplatit ze svého.
Pak tedy musejí přijít na řadu úvahy další. První vede ke zvýšení příjmů celého systému. Jenže jak vyšší pojistné, tak vyšší spoluúčast jsou v českých podmínkách prakticky neschůdné cesty. Nabízí se samozřejmě úvaha, že chceme-li pomoci tisícům pacientů s velmi drahou léčbou, mohli bychom milionům pacientů přestat hradit léčbu velmi levnou, na kterou najde většina z nich peníze ve vlastní kapse. To je ale nápad jednak politicky neprůchodný a jednak sociálně i technicky velmi ošemetný.
Zbývají tedy vnitřní úspory, snížení některých nákladů a hledání efektivity. Tady je rezerv ještě celkem dost a mluví se o nich dost otevřeně. Klíčovou položkou pro naši úvahu ovšem musí být prevence. Podle některých odhadů až 80 procent všech výdajů zdravotních pojišťoven dnes pokrývá léčbu nemocí, jimž lze předcházet především zdravějším životním stylem.
Tyto „preventabilní“ či „civilizační“ choroby – v čele s mnoha kardiovaskulárními problémy, diabetem 2. typu a některými druhy rakoviny – samozřejmě nikdy nepůjde zcela vymýtit. Ale jejich výskyt lze omezit - jednak chytrými programy preventivních prohlídek (to v Česku umíme a máme co rozvíjet) a jednak edukací a motivací ke zdravějšímu životnímu stylu (ten naopak v Česku opravdu neumíme).
Autor tohoto textu sám rozhodně není reklamou na zdravý životní styl. Přesto je nutné si přiznat a uvědomit, že každý krok, který sníží riziko našich budoucích civilizačních chorob, zvyšuje šanci pro pacienty, jako je malý Martin a desítky dětí i dospělých s podobným osudem. A naopak. Takhle neúprosné a jednoduché ty počty v prostředí superdrahých biologických a genetických léčiv prostě jsou.
