Komentář: Lidský úděl Miloše Zemana: mnoho omylů, málo reflexe

Během deseti let ve vrcholné funkci prezidenta republiky usiloval Miloš Zeman setrvale o „posunování“ České republiky směrem k formujícímu se bloku autoritářských mocností Ruska a Číny. Jaké nebezpečí představovala jeho „politika všech azimutů“ pro geopolitické ukotvení Česka na prahu nové studené války, se názorně projevilo po ruské invazi na Ukrajinu, ale potenciální rizika byla zřejmá dávno předtím.

Rok po odchodu z funkce poskytl Zeman minulý týden Seznam Zprávám po delší době bilanční rozhovor mimo okruh svých oblíbených médií. Pokusil se v něm vyrovnat se svým odkazem, mimo jiné právě v oblasti zahraniční politiky, která definovala jeho éru především.

Jeho snahy o obrat v mezinárodní orientaci země ztroskotaly ještě před koncem mandátu, nejprve ve vztahu k Pekingu (krachem společnosti CEFC v roce 2018) a poté k Moskvě (v roce 2021 po odhaleních o záškodnické akci ruské rozvědky ve Vrběticích). Řada argumentů jeho sebeobhajoby je tak dlouhodobě známá; některé se nicméně objevují nově, a v každém případě bude namístě je v rámci výročního bilancování zase jednou pro pořádek shrnout.

Nově se Zeman snaží obhájit svou vstřícnost k Putinovi údajnou snahou o „europeizaci Ruska“. To je vskutku pozoruhodná konstrukce. Rusko se skutečně v průběhu dějin potácí mezi Evropou a Asií, ale právě Putin a jeho garnitura ho cíleně obrací na východ a do otevřeného konfliktu s Evropou; Zeman mu v tomto procesu v rámci svých skromných možností ochotně asistoval slovem i činem.

Putinův obrat na východ (oborot na Vostok) motivovaly jednak praktické ohledy stále se zhoršujících vztahů se Západem po agresivních výbojích v „blízkém zahraničí“ (Gruzie 2008, Krym 2014, Ukrajina 2022), jednak postsovětské ideologické proudy jako Duginův (neo)eurasianismus (jevrazijstvo). Ten redefinuje Rusko nikoliv jako kulturní výspu Západu, ale jako svébytnou „civilizaci“ a baštu „tradičních hodnot“ v opozici proti Evropě a jejímu bezbožnému liberalismu.

Zeman (a před ním v menší míře Klaus) vypomáhal po obou liniích. Putinovy výboje bagatelizoval (anexe Krymu jako „fait accompli”) a aktivně (byť možná nevědomky) se zapojil i do eurasijského a „civilizačního“ diskurzu, zejména svou pravidelnou účastí na „Dialogu civilizací“ na řeckém ostrově Rhodos, pořádaném prominentním oligarchou Vladimirem Jakuninem, blízkým spolupracovníkem Putina a Duginovým obdivovatelem a sponzorem.

Tyto konference rozhodně nepřispívaly k „europeizaci“ Ruska, ale naopak k jeho „euraziaci“, tedy k odklonu od Evropy směrem k Asii. Pokud leželo Zemanovi skutečně na srdci (znovu)začlenění Ruska do Evropy, vysedával (a řečnil) nějakým nedopatřením ve špatné společnosti na špatných konferencích. (Trochu v tom připomíná bývalého premiéra Paroubka, který teď objíždí po Číně „konference“, jejichž smysl mu očividně uniká.)

Na obhajobu svého dalšího zahraničněpolitického fiaska, „restartu“ vztahů s Čínou, zopakoval Miloš Zeman svůj obligátní argument o „ekonomické diplomacii“. Ta se prý slibně rozvíjela, dokud ji nepřekazily „demonstrativní“ cesty českých činitelů na Tchaj-wan. Takový výklad staví na hlavu příčinu a následek ve zjevném rozporu s časovou osou a sekvencí událostí.

Zemanova „ekonomická diplomacie“ s Čínou byla od počátku nedomyšlená, ale definitivně se zhroutila v roce 2018 po bankrotu čínské společnosti CEFC, oslavované předtím tehdejším českým prezidentem jako „vlajková loď čínských investic“ u nás. CEFC dominovala před svým neslavným pádem česko-čínským vztahům i Zemanovu „restartu“.

V listopadu 2017 byl její čelný představitel Patrick Ho zatčen v New Yorku pro rozsáhlou mezinárodní korupci a v březnu 2018 byl v Číně „zmizen“ samotný její předseda, dnes již téměř legendární Jie Ťien-ming, v té době a ještě nějaký čas poté Zemanův oficiální „poradce“. Celá společnost byla následně i v čínských médiích odhalena jako gigantický podvod. CEFC figurovala v roce 2018 na prvních stránkách světového tisku jako primární příklad korupce na čínské „hedvábné stezce“ (dnes BRI). Vedle nulových, či dokonce záporných hospodářských výsledků vynesla Zemanovi jeho „ekonomická diplomacie“ také notnou dávku mezinárodní blamáže.

První cesta vysokého ústavního činitele, předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan se oproti tomu uskutečnila až více než dva roky po krachu Zemanova „restartu“, v létě 2020. V té době ležela „ekonomická diplomacie“ českého prezidenta i se svou vlajkovou lodí dávno v troskách někde u dna, takže ji Vystrčilova cesta nemohla dost dobře narušit, tím méně překazit. Pokud s ní vůbec nějak souvisela, tak jedině jako reakce na její spektakulární krach. Zemanův obrat k Pekingu se zhroutil sám pod tíhou svého diletantismu a nepřímo (a samozřejmě nechtěně) tak přispěl k současnému opětovnému zájmu o Tchaj-wan.

Pokud bychom tedy měli brát vážně Zemanova vlastní slova ohledně jeho cílů v zahraniční politice, museli bychom konstatovat, že ve svých dvou hlavních diplomatických projektech - „europeizaci“ Ruska a „ekonomické diplomacii“ s Čínou - nejenže selhal, ale aktivně se přičinil o pravý opak svého záměru. V Rusku se podílel na jeho obratu proti Evropě a ekonomickou diplomacii v Číně pohřbil na dlouhá léta dopředu (a vzhledem k mezinárodnímu ohlasu celého skandálu s CEFC zdaleka nejen v Česku).

Možná čas na další svazek Zemanovy knižní série „jak jsem se mýlil v politice“, tentokrat zahraniční? V rozhovoru pro Seznam Zprávy nicméně bývalý prezident prozradil, že místo toho sepisuje knihu o svém „prezidentském údělu“. Sebereflexe se v ní dočkáme stěží, zato jistě nebudou chybět účelové konstrukce. A občas snad nějaký ten bonmot.