Článek
Středopravá vláda Petra Fialy právě popírá sama sebe. Bez ohledu na všechny pravicové principy se snaží typicky levicově zvyšovat roli státu v české energetice.
Nelze se jí ovšem divit. Je mimořádná situace, nacházíme se uprostřed energetické krize živené válkou. Tužší státní regulace dává šanci na jisté krocení cen elektřiny a plynu, které se utrhly ze řetězu, i na zchlazení panikou otřásaných burz. Sahá k ní ostatně skoro celá Evropa. Pokud půjde jen o přechodná řešení, nemusí jít hned o popření principů kapitalismu. A hlavně to může fungovat.
Čeští ministři už pracují na založení státního obchodníka s energiemi, který má přinést českým spotřebitelům levnější plyn i elektřinu. Zvažují zestátnění části domácí energetické jedničky ČEZ a hledají cestu, jak z ní stahovat její nadstandardní zisky. Ve hře je dokonce koupě šesti tuzemských plynových zásobníků od německé RWE Gas Storage českým státem. Prodávající stranu to zajisté těší, na cenu prodávaného aktiva musí mít tyto úvahy příznivý vliv.
Německý list Handelsblatt už v prosinci napsal, že si RWE od prodeje slibuje výnos kolem 500 milionů eur (přes 12,3 miliardy korun). Mezitím ovšem vypukla válka a trhy zachvátila panika, což může být pro chystaný prodej dobré. Mění se názory na leccos.
Plynové zásobníky donedávna nikoho mimo branži nezajímaly. Teď jsou ovšem předmětem vrcholného státního zájmu. Evropská komise vydává výnosy o jejich povinné naplněnosti, česká vláda kvůli nim mění legislativu. Chystá mechanismus „use it or lose it“, podle nějž musí pronajímatel zásobníků nasmlouvanou kapacitu využít, jinak o rezervaci přijde. Pro obchodníky se připravují státní garance, které motivují k nákupům plynu, ať to stojí, co stojí. Energetická bezpečnost se teď prostě cení víc než zisky a volný trh.
Prodává-li RWE v této atmosféře, už samo o sobě to zvedá cenu. Regulační opatření dělají z provozu plynových zásobníků bezrizikový byznys zabezpečený garancemi a úředními výnosy. Přinejmenším na nějakou dobu. O obchod se tak začínají zajímat i hráči, kteří by jinak zůstávali zcela mimo.
Kolega Jiří Pšenička se dostal k informacím, podle nichž se kolem chystaného prodeje motá třeba podnikatel Tomáš Pitr, bývalý obchodní partner zavražděného bosse podsvětí Františka Mrázka, trestaný za daňové úniky. Lidé kolem Pitra tvrdí, že o zásobnících vede „intenzivní“ jednání.
„On sám mi to nepotvrdil, ale uvedl, že situaci kolem zásobníků jeho lidé monitorují. Neskrýval, že má velmi dobrý přehled o aktuálním dění. Prý už byl na své záměry dotazován i některými státními institucemi,“ popisoval mi kolega.
Ani on, ani já si neumíme představit, že by se mezi vlastníky strategických zásobníků objevila tak kuriózní postava, jak je pan Pitr. RWE těžko podepíše kupní smlouvu s někým, kdo by byl v očích české vlády nepřijatelný. Byť by se Pitrovo jméno na takovém dokumentu jistě neobjevilo. On sám už dávno na jméno neobchoduje, oficiálně vystupuje jen jako konzultant. Historka ale svědčí o tom, že se schyluje k opravdu sledovanému dealu.
Lidové noviny před dvěma týdny zase napsaly, že hlavními zájemci o zásobníky jsou skupiny ČEZ a EPH Daniela Křetínského.
Část domácích politiků je ale přesvědčena, že zásobníky by měl přímo vlastnit a provozovat stát. „Určitě by měl stát zásobníky koupit a obchodníkům je pronajímat. Jsou tu sice i jiné nástroje, jak zajistit jejich plnění, ale příležitost ke koupi by se měla využít. Je to určitá další pojistka. Jde o to, aby je nekoupily skupiny, které je budou brát čistě byznysově, a můžou pak vytvářet třeba i jenom psychologický tlak,“ řekl mi exministr průmyslu z Babišovy vlády Karel Havlíček.
Podobně uvažují i lidé z Ministerstva financí a jim blízcí politici. „Vede se o tom debata,“ říká třeba europoslanec za ODS Alexandr Vondra, který se podílel na energetickém programu Fialovy strany.„Stát si to musí aspoň ohlídat, rozhodně bych do zásobníků nepouštěl EPH,“ dodal, byť nechtěl jít do detailů. „O tom se s vámi teď nikdo natvrdo bavit nebude, jsou to citlivé záležitosti, ve vzduchu létají miliardy,“ omlouval se. Inu, každý komentář teď může být cenotvorný.
Mezi vládními politiky ale není v pohledu na zásobníky shoda. Ministr průmyslu Jozef Síkela (zastupuje STAN) je k možné koupi rezervovaný. „Zabýváme se otázkou, zda by měl stát nějaký zásobník vlastnit. Jednalo by se o strategickou investici, otázka ale je, do jaké míry je vlastnictví vhodné,“ řekl tento týden na tiskovce. „Jako majitel můžete kapacitou v zásobníku stejně disponovat pouze tak, že ji pronajímáte obchodníkům. Stát má i jiné mimořádné nástroje, jak by si mohl kapacitu zabezpečit. Omezujeme obchodníky v tom, jak mohou se zásobami nakládat, a to omezení finančně kompenzujeme,“ vysvětloval dál.
Před koupí zcela otevřeně varuje jiný politik STAN Věslav Michalik, který by teď seděl v Síkelově křesle, kdyby se před jmenováním hloupě nezapletl do mlžení kolem svého rodinného byznysu. „Zásobníky stát nemusí vlastnit. Velké skladovací kapacity se dají pronajímat i v bezpečném zahraničí,“ říká.
Jak zásobníkové dilema rozetnout? Z praktických důvodů je stát kupovat nemusí. Jejich plnění skutečně lze hlídat levnějšími úředními a legislativními kroky.
Z úplně stejných důvodů vláda nemusí k nákupu zásobníků tlačit ani ČEZ. Povídá se ostatně, že jeho manažerům se do nákladné a z jejich pohledu zbytečné akvizice nechce, takže pokud ČEZ nabídku podá, pak jen proto, aby vyhověl tlaku většinového státního akcionáře.
Vláda ale nerozhoduje jen s ohledem na ekonomickou a praktickou stránku věci. Jde taky o politický kapitál.
V rostoucích obavách z nedostatku energií, z dalšího růstu cen a při sílící energetické hysterii by koupě zásobníků státem zapůsobila jako uklidňující gesto. A naopak – pokud vláda do zásobníků nechá vstoupit soukromé hráče, může to být vnímáno jako nezájem o jejich plnění. Toho by nepochybně využila opozice. Přesně ta opozice, která vládla v minulých letech, pro zvýšení české energetické bezpečnosti nehnula prstem a opomíjela daleko důležitější projekty.
Nemá smysl, aby se vláda nechávala vyčerpávat zbytečnou obranou před spekulacemi, kterým byznysovým kamarádům vyklidil který ministr pole pro koupi drahého a v mírových dobách nepříliš lákavého aktiva.
Za těch pár miliard, na které zásobníky přijdou, vládní „klid na práci“ určitě stojí. Stejně kvůli energiím utrženým ze řetězu čekají státní kasu daleko vyšší výdaje. A vládu daleko zásadnější kroky i daleko ožehavější rozhodování.
