Článek
Nedaleko za přechodem z jihočeských Nových Hradů na rakouské území se po pravé straně silnice tyčí Schillingstein. Do žulového monolitu vytesali před sto lety kameníci z blízké vesnice Heinrichs obraz šilinku, tehdy nově zavedené národní měny. Tím oslavili, že jejich vesnice nebyla po válce připojena k Československu, ale zůstala spojena s německy mluvícím Rakouskem.
Vzor by dnes mohli následovat například kameníci na severu Čech, kdyby do pískovcových skal u Hřenska vytesali korunu na paměť toho, že také my jsme svou národní měnu dosud „ubránili“.
Měřeno počtem členských států se eurozóna stala úspěšným projektem. Loni nahradilo kunu eurem také Chorvatsko, už šestý stát z bývalého socialistického bloku. Na příští rok je ohlášen vstup Bulharska, rumunská vláda stanovila termín vstupu na rok 2029. Jen tři země „východního křídla“ EU se dosud brání byť jen oznámit termín, kdy národní měnu nahradí společným platidlem.
Shodou okolností jde o země s paralelními dějinami. České, polské a uherské království zažily období slávy i úpadku a v devatenáctém století se sešly pod habsburskou korunou (v případě Polska šlo jen o část země). S monarchií neměl žádný ze zmíněných národů úplně zásadní problém ani v období národního obrození, protože jejich národní reprezentace dosáhly s vídeňskou vládou více či méně uspokojivého vyrovnání. K tomu patřilo, že si v rámci říše vynucovaly co největší míru speciálních výhod a autonomie, od silnějších pravomocí zemských sněmů přes podporu kultury a výuku v národním jazyce až k vlastní hospodářské politice.
Vlastně stejný boj vedou Češi, Poláci a Maďaři dodnes. Jenom Vídeň vystřídal Brusel a národní školy národní měna.
V rámci Evropské unie těžko hledat lepší symbol nezávislosti, než když korunu, zlotý či forint mohou razit a tisknout výhradně národní instituce.
Podobnou demonstraci své nezávislosti na Bruselu nežádají národy z pozdější vlny národního obrození, tedy Slovinci, Chorvati, Slováci nebo Baltové. Ti ovšem brali Vídeň (někdy jinou západní metropoli) častěji jako spojence proti jiným potenciálním utlačovatelům, ať už v konkrétních případech šlo o obranu před německými nacionalisty, Turky, Srby, Rusy, Maďary nebo někdy koneckonců také Čechy.
Komplex méněcennosti malého národa, který trvá na iluzi své jedinečnosti, přetavený do kulturních a politických postojů, není snadné překonat. A v případě ekonomických otázek typu společné měny se přímočaré nacionální argumenty používají málokdy. Spíše výjimkou byl prezident Václav Klaus, který před třinácti lety přirovnal „nadvládu Bruselu“ k předchozí podřízenosti Moskvě, Berlínu nebo Vídni.
To však neznamená, že současní premiéři a odpovědní ministři Česka, Polska a Maďarska nemohou uvažovat podobným způsobem. Jak ovšem bylo zvykem už za Rakouska-Uherska, politiku zaměřenou proti společným institucím neprosazují přímo, ale nenápadně a o to víc efektivně.
Reprezentace tří zemí střední Evropy vstup do eurozóny jenom „odkládají“ s odkazem, že jejich země ještě nejsou připraveny. Konkrétně tuzemské veřejné finance loni trpěly deficitem 3,7 procenta HDP, o 0,7 procenta vyšším, než připouštějí Maastrichtská kritéria. Další jednání na vládní úrovni o možném vstupu do eurozóny bohužel proběhne až za dva roky. Vláda Petra Fialy už rozhodovat nebude a koho lidé zvolí ve volbách na konci roku 2025, se teprve uvidí.
Příznivce eura může utěšit alespoň to, že Korunu českou (Kč) do skály nad Hřenskem zatím nikdo nevytesal.
